Kromě lyry vyrobené z želvího krunýře uchovává Archeologické muzeum v Tarantu také další „přetvořené“ zvíře. Je jím osel, který po obou stranách nese vinnou amforu, a přitom je sám amforou. Přesněji řečeno askos, nádoba sloužící k uchovávání oleje nebo mastí. Proč ne vína? Protože oslí hlava fungovala jako přesná nalévací hubice, která umožňovala dávkovat drahocenné oleje velmi pomalu, téměř po kapkách a bez jakéhokoli plýtvání. U vína se takový požadavek vůbec nevyskytoval.
Přesto je osel s vínem úzce spojen, a to nejen kvůli dvěma vinným amforám, které nese, ale také proto, že má kolem krku věnec spletený z břečťanu, myrty a vavřínu, jaký nosili účastníci dionýského průvodu – thiasu – lidé i zvířata.
Dionýsos byl bohem elementární síly přírody, osvobození od pout civilizace a překračování hranic a víno bylo samozřejmým prostředkem jeho kultu. Přirozeným soumarským zvířetem jeho průvodů byl osel, kterého Řekové považovali za tvrdohlavého a nezkrotitelného a přisuzovali mu nespoutanou sexualitu – právě ty vlastnosti, které thiasos oslavoval.
Na další attické černofigurové vinné amfoře z let 525–500 př. n. l., rovněž uchovávané v tarantském muzeu, sedí sám Dionýsos na hřbetě svého oblíbeného zvířete uprostřed průvodu, zatímco před ním i za ním kráčí nahý satyr s obrovským vztyčeným údem.
Osel hrál významnou roli také při utváření nádob na pití. Rhyton byl pohár, který nebylo možné odložit, dokud v něm zůstávalo víno – bylo třeba jej vypít najednou, podobně jako se dnes vyprazdňuje gruzínský pijácký roh. Často měl podobu zvířecí hlavy, zejména hlavy osla, posvátného zvířete Dionýsa, jako tento attický exemplář z let kolem 410–400 př. n. l., rovněž uchovávaný v tarantském muzeu. Na oslově šíji stojí postava zahalená do dlouhého pláště (himation) a opírající se o hůl (bakteria). Přirozeně stojí správně na nohou pouze tehdy, když i rhyton stojí „správně“ – otvorem vzhůru a naplněný vínem. Takto oděná postava představovala občana přicházejícího na hostinu, jehož klidná a kultivovaná důstojnost ostře kontrastovala s řvoucími, nezkrotnými pudy zvířete.
Podobný rhyton v podobě oslí hlavy uchovává také Art Institute of Chicago. Byl vyroben v Athénách mezi lety 480–470 př. n. l. v okruhu malíře váz Dúrida. Na jeho hrdle již vidíme dionýskou scénu: satyra pronásledujícího bakchantku.
Dionýsos však v případě potřeby svého osla velkoryse půjčoval. Právě na tom je založena oblíbená komická scéna řeckého vázového malířství „Héfaistos se vrací na Olymp“.
Héfaistos, který se narodil ošklivý a chromý, byl svou matkou Hérou svržen z Olympu. Spadl do moře, kde se ho ujaly mořské bohyně Thetis a Eurynomé. Vyrůstal v podmořské jeskyni, naučil se kovářskému řemeslu a stal se největším řemeslníkem světa. Poté poslal své matce na Olymp nádherný trůn z čistého zlata. Héra se na něj nadšeně posadila, avšak v tom okamžiku z něj vyskočilo množství pout a už se z něj nedokázala zvednout.
Všichni olympští bohové se ji pokusili osvobodit, ale bez úspěchu. Zeus tedy vzkázal Héfaistovi, aby přišel a svou matku osvobodil, uražený Héfaistos však odpověděl, že žádnou matku nemá.
Všichni bohové se pokusili vlastními prostředky přivést Héfaista zpět na Olymp, ale selhali. Dionýsos ho však nenutil, nýbrž mu nabídl své nejlepší víno. Héfaistos se opil, načež ho Dionýsos posadil na svého osla a uprostřed thiasu ho odvezl na Olymp. Tam nakonec vystřízlivělý bůh kovář osvobodil svou matku z trůnu, ovšem za velmi tvrdých podmínek.
Tuto scénu vidíme na sloupovém kratéru z lecckého muzea, nádobě na míchání vína a vody, vytvořené v Athénách mezi lety 450–425 př. n. l. v okruhu takzvaného Orfeova malíře. Bakchantka kráčející před oslem opilého boha kováře ukazuje dvěma pochodněmi cestu na Olymp.
Toto spojení obohacuje význam osla o nový pohled. Řečtí občané osla nepohrdali pouze kvůli jeho tvrdohlavosti a zvýšené sexualitě, ale také proto, že na rozdíl od ušlechtilého koně byl zvířetem prostých řemeslníků a rolníků, tedy lidí nízkého společenského postavení. Právě proto se mohl stát Dionýsovým jezdeckým zvířetem ve světě převráceném vzhůru nohama, v thiasu, jenž byl parodií civilizace.
Héfaistos je jediný bůh, který vykonává manuální práci. Osel je jeho zvířetem: oba tvrdě pracují, oba jsou aristokracií opovrhováni, a přesto jsou oba nepostradatelní.
Dionýsos tím, že učinil z tohoto tvrdohlavého, opovrhovaného, a přesto nepostradatelného zvířete hlavní postavu svého průvodu a svých slavností, zesměšnil společenskou elitu. Cesta na hřbetě osla byla hymnem dionýsovské svobody: symbolem toho, že v říši vína a opojení se i poslední mohou stát prvními a že i nejopovrhovanější tvor se může dostat do bezprostřední blízkosti boha.
Add comment