V lapidáriu v Apollónii – kde jsme již dříve viděli antické stély – se o sloup opírá nádherné mužské torzo. Sloup je ve skutečnosti trojnožka, kolem níž se vine had. To také okamžitě určuje totožnost muže: je to Apollón, který zabil hada Pýthóna, strážce Delf, a učinil z tohoto místa svou vlastní věštírnu. Tato trojnožka byla sedadlem Pýthie – nikoli samotný úzký kroužek na jejím vrcholu, ale široká kruhová deska položená na něm –, odkud pronášela své věštby poté, co vdechovala omamné výpary stoupající ze země.
Je zde však ještě jeden atribut: želva, která stojí na zadních nohách na vrcholu trojnožky a jako by se láskyplně otírala o Apollóna.
Zdání klame. Stejně jako si k Apollónově soše domýšlíme její chybějící ruce a hlavu, tak si k želví krunýři představujeme i její hlavu a končetiny. Ve skutečnosti je však ztratila dávno předtím, než byla socha vůbec vytesána.
O vše ji připravil Hermés, když mu bylo teprve několik dní – syn nymfy Máie a Dia, Apollónův nevlastní bratr. Hermés napnul přes prázdný krunýř hovězí kůži, připevnil k ní struny a na nový nástroj zahrál tak nádherně, že obměkčil i srdce svého staršího bratra, když k němu vtrhl, aby po něm žádal vysvětlení ohledně ukradeného dobytka. Tento příběh podrobně vypráví Čtvrtý homérský hymnus na Herma (7.–6. století př. n. l.), stručněji jej pak shrnuje sám Apollón v komických Lukiánových Rozmluvách bohů, kde hovoří s Héfaistem o tom, co všechno už stačil ukrást sotva několik dní starý Hermés:
„Někde našel mrtvou želvu a vyrobil z ní nástroj. Připevnil k němu rohy spojené příčnou tyčí, zasadil kolíčky, vložil kobylku a vyloudil z něj tak sladkou a melodickou hudbu, že i starý hráč na lyru, jako jsem já, pocítil závist.“
Dohoda je uzavřena: o ukradeném dobytku se už více nemluví, Apollón získává nástroj zvaný lyra a básníci pod jeho božskou ochranou přednášejí své verše za jeho doprovodu – čímž celému žánru pojmenovanému podle tohoto nástroje propůjčují původ poněkud pochybného původu.
Na soše je želva skutečně torzem: dochoval se pouze její krunýř, zatímco dřevěná konstrukce nástroje se ulomila. Na spodní straně krunýře je patrný pouze zbytek dřevěné podpěry, která kdysi nesla konstrukci nástroje.
Naštěstí se nám však jako hrobové milodary dochovaly dvě lyry, které si víceméně zachovaly svůj původní stav, a umožňují nám tak interpretovat apollónský fragment. Ta úplnější z nich, elginská lyra z 5.–4. století př. n. l., nalezená v athénském hrobě, je uložena v Britském muzeu. V tomto případě je však želví krunýř ve skutečnosti keramickou napodobeninou, což byla v antickém Řecku běžná praxe: tímto způsobem bylo možné vytvořit větší, zvučnější a trvanlivější tělo nástroje.
Ta druhá však, kterou jsem včera viděl v méně úplném stavu v Archeologickém muzeu v Tarentu, je vyrobena ze skutečného želvího krunýře. Tento vyschlý krunýř byl zpevněn železným pásem, aby byl chráněn před prasklinami, které mu hrozily, a tento pás se na něm dochoval dodnes.
Krunýř mrtvé želvy s dřevěnou konstrukcí upevněnou kolem něj působí značně primitivním dojmem, který neodpovídá našim vznešeným představám o řecké kultuře. A naše intuice je správná. Řecké slovo λύρα má prastarý předindoevropský středomořský původ: přistěhovalí Řekové mohli tento nástroj najít již hotový u domorodých obyvatel, které nazývali Pelasgy, a které pak stejně jako Hermés želvu podrobili a oloupili.
Tarentské muzeum poskytuje také obrazovou informaci o používání lyry prostřednictvím černofigurové vázy, kterou v Athénách v téže době, mezi lety 500 a 475 př. n. l., namaloval takzvaný Diosphův malíř – v době, kdy se tam používala také elginská lyra. Dílna Diosphova malíře měla mimořádný úspěch na exportním trhu; její díla byla ve velkém množství vyvážena do Velkého Řecka, tedy do jižní Itálie, včetně této elegantní vázy, která se dostala do aristokratické hrobky.
Na váze hraje samotný Apollón na lyru před svou dvojčetnou sestrou Artemidou, která se z oinochoé (vinné konvice), kterou drží v ruce, právě chystá vykonat úlitbu nebo nalít nápoj svému bratrovi – gesto, které je od té doby úzce spojeno s lyrickým žánrem. Mezi nimi stojí mladý koloušek. Na jedné straně je průvodcem Artemidy, symbolem přírody a lesa; na druhé straně představuje divokou přírodu zkrocenou Apollónovým uměním. Jeho přítomnost odkazuje na stav božské harmonie, na epifanii. V každém případě dopadl díky poezii mnohem lépe než ubohá želva.
Rekonstruovaný duet antické řecké lyry a aulosu v podání Calluma Armstronga a Rosy Fragorapti, kteří se podíleli také na hudbě k Nolanovu filmu Odysseus
Add comment