Starověká Apollónie v Albánii byla jedním z nejvýznamnějších přístavních měst a kulturních center antického Středomoří. O jejím významu svědčí skutečnost, že ji Cicero označil za magna urbs et gravis, „velké a vznešené město“, a že zde studoval Octavianus – pozdější Augustus – než se po zprávě o Caesarově zavraždění vrátil do Říma. Poté, co se stal císařem, udělil městu daňové osvobození, čímž ještě více podpořil jeho prosperitu.
Proto dnes lapidárium tohoto poměrně malého archeologického naleziště uchovává kamenné reliéfy mimořádné kvality, svědčící jak o mistrovství jejich tvůrců, tak o bohatství někdejšího města.
Lapidárium uchovává také mnoho náhrobních stél z pohřebiště města, které kdysi mělo šedesát až sedmdesát tisíc obyvatel. Mezi nimi vyniká vysoká a úzká náhrobní stéla ze 3. století př. n. l., jejíž ikonografie nemá v dochovaném antickém materiálu obdoby. Zobrazuje zesnulého sestupujícího ze světa živých do podsvětí, opouštějícího truchlící pozůstalé a vedeného Hermem a Cháronem k soudci podsvětí.
Tvar stély, lemované sloupy a zakončené obloukovou nikou, je v odborné literatuře označován jako naiskos (ναΐσκος), tedy „malý chrám“. Tento typ se v Apollónii rozšířil od 3. století př. n. l. a nahradil starší stély s rovným štítem. Právě tento i další znaky datují památku do 3. století př. n. l., kdy byla Apollónie ještě řeckou enklávou na ilyrském území.
V nice klečí dvě plačící ženy, které se v hlubokém zármutku dívají dolů na místo, kde podle reliéfu zesnulý zmizel.
Po obou stranách niky stojí Siréna s roztaženými křídly, původně s ženskou tváří. V Odysseji jsou Sirény ještě zhoubnými bytostmi, které svým zpěvem lákají mořeplavce na smrt. V této době se však již proměnily v průvodkyně záhrobím: svým nádherným hlasem jednak vyjadřovaly žal pozůstalých, jednak konejšily nově zemřelou, dosud vyděšenou duši při jejím odchodu z pozemského světa. Díky ptačím tělům mohly volně přecházet mezi světem živých a mrtvých.
Duši sestupující po žebříku (?) vede především Hermes, jediný bůh, který se mohl volně pohybovat mezi světem živých a mrtvých, a proto byl průvodcem duší (psychopompos). Jeho atributem je nahoře zobrazený kaduceus – Hermova hůl, kolem níž se vinou dva hadi.
U paty žebříku pomáhá jedna postava duši do Cháronovy loďky, která čeká na spodním okraji reliéfu. Totožnost této postavy je sporná: někteří badatelé ji pokládají za dobročinného démona záhrobí, nejrozšířenější výklad ji však ztotožňuje se samotným Cháronem (v ilyrštině Keronti), který vystupuje z loďky, aby do ní duši pomohl nastoupit, zatímco je současně zobrazen sedící uvnitř – reliéf tak zachycuje dva po sobě následující okamžiky téhož příběhu.
O významu Chárona v místním kultu svědčí skutečnost, že mrtví odkrytí na apollónském pohřebišti měli zpravidla dosud v ústech obolos určený právě jemu – nebo alespoň nazelenalé zbarvení, které po něm zůstalo.
Na pravé straně žebříku, již v podsvětí, očekává duši Hádes sedící na svém trůně.
U paty Hádova trůnu sedí skrčená Persefona. Vedle Háda se její úloha může zdát druhořadá, avšak podle řeckých představ to byla právě ona, kdo přijímal duši se skutečným soucitem, protože sama zakusila únos z pozemského světa i nucený sestup do podsvětí. A protože podle svého mýtu trávila polovinu roku na zemi se svou matkou Démétér jako zosobnění jarní obnovy, symbolizovala na náhrobcích naději, že duše zemřelého zcela nezanikne, nýbrž povstane k nové formě života. Stoupenci v této době mimořádně oblíbených orfických a eleusinských mystérií se obraceli právě k Persefoně s modlitbami za blaženost v posmrtném životě. Její přítomnost na reliéfu zaručovala, že duše nevstupuje do říše temnoty a utrpení, ale do spravedlivého a uspořádaného království.
Zrození Afrodity (detail), z lapidária v Apollónii, 3. století př. n. l.
Add comment