Šedesátý rok

子曰：吾十有五而志於學，
三十而立，
四十而不惑，
五十而知天命，
六十而耳順，
七十而從心所欲，不踰矩。

(論語 Lunyu, Analekty 2.4)

Mistr [Konfucius] řekl:
V patnácti jsem obrátil své srdce k učení.
Ve třiceti jsem stál pevně.
Ve čtyřiceti jsem byl bez pochyb.
V padesáti jsem pochopil nebeský řád.
V šedesáti mé ucho slyšelo harmonii.
V sedmdesáti jsem mohl následovat touhy svého srdce
aniž bych překročil hranice.

Poprvé jsem si toto Konfuciovo rčení přečetl přibližně v tom věku, který je na fotografii, šest až osm let.

Patnáct let mi stále připadalo daleko, ale moji starší bratři a sestry už tam byli; mohl jsem je vidět, jak se učí, a to jsem zvládal pochopit.

Ale představa, že někdo plánuje na padesát, šedesát, sedmdesát let – a že tehdy se člověk opravdu naplno rozvine – mě ohromila.

V té době jsem si říkal, že už je člověk starý. Téměř mrtvý. A právě tehdy má slyšet harmonii a následovat touhy svého srdce?

Můj dědeček, stojící vedle mě, měl tehdy už přes šedesát. Byl to impozantní, silný muž. Miloval jsem ho moc.

Z ruského nemanželského syna židovského nájemce půdy, z nikoho, se stal mistr obuvník, první vlastník domu ve vesnici Mándok. Oženil se s láskou svého života a žili spolu šťastně. Vychoval dvě děti. Prožil dvě světové války, bojoval v první, po druhé byl označen za kulaka a přišel o vše. Překonal to, žil z toho, co zbylo z jeho vinice, a radoval se ze svých deseti vnoučat.

Dnes doufám, že i tehdy, stojíc tam vedle mě, již našel harmonii – a před svou smrtí i touhy svého srdce.