Kdybych měl znovu stavět studiolo, vybral bych si místo přesně jako Giovanni Grimani, patriarcha z Aquileie.
Palác Grimani stojí v srdci Benátek, jen kousek od jednoho z nejživějších společenských center města, náměstí Santa Maria Formosa, kde se kdysi nacházal salon nejslavnější cortegiana Veronicy Franco a palác Sebastiana Veniera, vítěze u Lepanta. Před palácem vedla Ruga Giuffa, což byla, jak název napovídá, bohatá a frekventovaná hlavní ulice arménských obchodníků z Nové Julfy. Přesto byla budova obklopena absolutním soukromím: dvěma stranami ji lemovaly kanály Rio de Santa Maria Formosa a Rio San Severo, třetí stranu sousední dům, a čtvrtou stranu, směřující k arménské ulici, chránil jen úzký vchod. Grimani se tak mohl po návratu z rušného města okamžitě ponořit do soukromí své pracovny.
Když v roce 1530 spolu se svým bratrem Vettorem zdědili pozemek po svém strýci, dóžeti Antoniu Grimanim, rozhodli se postavit něco nového, co Benátky nikdy neviděly. Čtvercové nádvoří obklopené červenými mramorovými sloupy nepřipomíná benátské obchodní domy, ale antické římské domus, jak doporučovali velcí teoretici renesanční architektury.
Kdysi, jako u všech benátských paláců, směřoval hlavní vchod Grimaniho domu k vodě – Rio San Severo – ale od té doby, co se Benátky pohybují hlavně pěšky, zůstává zavřený
Schodiště vedoucí do prvního patra nechal patriarcha Grimani po smrti Vettora vyzdobit v letech 1563–1565 manieristou Federicem Zuccarim, který byl už v Římě známý. Zuccari přijel jen kvůli němu a kromě schodiště maloval i fresky a oltářní obraz v patriarhově soukromé kapli San Francesco della Vigna. Snažil se i o fresky pro San Rocco a Dóžecí palác, ale neúspěšně, takže pak pokračoval ve své kariéře ve Florencii, Římě a Paříži. Na stropě schodiště se vedle fresky ctností objednavatele opakuje bohatá štuková výzdoba s motivy z Grimaniho sbírky antických gem.
Na vrcholu schodiště se otevírá salón zabírající celé severní křídlo paláce, místo pro hosty. Stěny salóny kdysi zdobily portréty významných členů rodu Grimani. Dnes je zde série abstraktních obrazů Georga Baselize, které pro tuto výstavu Archinto 2019–2022 vytvořil speciálně. Podle autora se inspiroval enigmatičtějším portrétem kardinála Federica Archinta od Tiziana (1558)
Giovanni Grimani byl totiž velký sběratel. To nebylo nic nového mezi aristokraty, ale zajímavé bylo, že svou sbírku umístil do zvláštních výstavních prostor.
Renesanční teoretici architektury od poloviny 15. století zdůrazňovali, že pravý humanista potřebuje studiolo, malou pracovnu, kde konzultuje antické a křesťanské autory a kde vystavuje vybrané zázraky přírody a lidského umu pro potěchu svou i svých návštěvníků. Co přesně tyto zázraky obnášely, o tom jsem přednášel, a napíšu to i do příspěvku. Jisté je, že na začátku šlo hlavně o památky antiky – sochy a ryté drahokamy, gemmy. Tyto sbírky shromažďoval i patriarcha Grimani a vystavil je v západním křídle paláce, otevřeném pro hosty (v půdorysu místnosti 3–5).
Patriarcha odkázal sochy Benátské republice, a ty se staly základem Museo Archeologico Nazionale di Venezia. Po rekonstrukci paláce Grimani v roce 2008 se však část soch vrátila na původní místa.
Pallas Athéné Parthenos – kopie původního helénistického díla 4.–3. stol. př. n. l., z období římských císařů (1.–2. stol. n. l.)
Suovetaurilia, oběť prasete, ovce a býka pro blahobyt a plodnost komunity. 17. století – kopie římského reliéfu z roku 1637 objeveného u Montalto di Castro a odvezeného Napoleonem do Louvru v roce 1801
Vrcholem trasy vedoucí přes čtyři místnosti je čtvercová Tribuna, jejíž kazetová kupole inspirovaná římským Pantheonem je otevřená shora. Zde jsou umístěny většina přinesených soch. Jejich uspořádání napodobuje renesanční „cabinet of curiosities“, kde nebyl hlavní důraz na chronologii či styl, ale na kuriozitu, dekorativní hromadění trofejních předmětů a nečekané asociace mezi sousedními exponáty.
Nejúchvatněji umístěná socha – únos Ganymeda z 2.–1. stol. př. n. l., zavěšena přímo pod otvor kupole, jako by orel sestoupil a odnesl mladého pohárníka k Diovi
Další zajímavou místností je Sala a Fogliami, Síň Foliáží, pojmenovaná podle stropní listové výzdoby. Freska zobrazuje množství stromů, ovoce a květin, a mezi nimi ptactvo – hmyzožravé i dravé – s přírodovědnou přesností, což nás přivádí k dalšímu kapitole renesančních kabinetů kuriozit: od děl lidské ruky k dílům stvořeným Bohem.
Přírodní kuriozity – narvalí rohy, pštrosí vejce a monstrozity – se už ve středověkých knížecích sbírkách objevovaly vedle uměleckých předmětů. Naturálie ale získaly rovnocenné postavení s artificiáliemi až s přísunem objevů do Evropy a s oživením zájmu o přírodní vědy. To se děje až v 17. století, po uzavření Grimaniho sbírky, takže ze „Kunst- und Wunderkammer“ se zde „Wunder“ projevuje jen na stropě této místnosti.
Tuto jednostrannost nyní napravuje nová výstava, uspořádaná v druhém, na řeku orientovaném východním křídle Grimaniho paláce pod názvem A Cabinet of Wonders.
V paláci se za Giovanniho Grimaniho privátní studiolum považují Camerino di Callisto a Camerino di Apollo, kde mohl uchovávat část své sbírky – možná gemmy či náhodně získané přírodní kuriozity, které tehdy ještě nebyly součástí samostatného Wunderkammru. Zde a v přilehlých místnostech – Sala del Doge, palácová kaple a sousední místnost – byla uspořádána dvojitá výstava, takový Kunst- und Wunderkammer, který tu nikdy nebyl, ale mohl by být, jak tomu bylo v mnoha 17. století ve palácích v Benátkách i jinde.
První část výstavy sestává z předmětů vybraných z benátských a dalších muzeí, sestavených do působivého kabinetu kuriozit. Artificiálie představují mimo jiné Tizian, Giambologna, mladší Brueghel, Veronese, šperky, intarzované skříňky a zlaté automaty, vše pod kritickým pohledem Grimaniho patriarchy, jehož portrét namalovali Jacopo a Domenico Tintoretto. Přírodní kuriozity mají pozadí ve 17. století rytině znázorňující Wunderkammer, ze které vystupují barevné preparáty, korály, mušle, ryby a samozřejmě krokodýli – nepostradatelní v každém kabinetu kuriozit.
Po dvou camerinech následují tři místnosti, které představují téměř kompletní současný kabinet kuriozit: sbírku holanďana George Loudona žijícího v Londýně. Loudon sám přiznává, že od dětství sbíral vždy něco jiného, až se v 70. letech 20. století usadil u současného umění. Z toho vyrostla jeho další vášeň, sbírání přírodovědných demonstračních předmětů, protože, jak říká, „tyto předměty dnes ztratily svou didaktickou funkci, a můžeme s nimi dělat, co chceme“ – tedy můžeme je vnímat i jako umění, užívat si jejich krásu, kvalitu zpracování a technické dovednosti tvůrců.
Tento přístup dobře ukazuje, jak se kabinet kuriozit během uplynulých století proměnil. Až do konce 18. století, dokud existovaly, byly jejich předměty vnímány jako Boží díla a sběratelé a badatelé se snažili porozumět skrytému řádu za nimi. Jakmile ve 19. století převzaly tuto funkci sílící přírodní vědy, kabinet kuriozit vyšel z módy. Julius von Schlosser je znovu objevil ve své monografii z roku 1908 a následně je umělci, zejména surrealisté, využili pro možnost volných asociací mezi náhodně sesbíranými kuriozitami. Podstata kabinetu už není v pochopení a znázornění skrytého řádu, ale v tvorbě uměleckého díla z objets trouvés, mezi nimiž divák vytváří asociativní spojení, nebo si jen užívá jejich rozmanitost.
Kabinet kuriozit se tímto způsobem stal i stylem interiérového designu, zejména v americkém a britském prostředí. Existují specializované časopisy a odborníci, kteří nabízejí interiéry a dekorace ve stylu kabinetu kuriozit. Není náhoda, že kurátor Thierry Morel pověřil scénografa Flemmina Fallesenta, aby výstavu profesionálně zařídil na úrovni, která by ocenila i náročná gurmánská publika.
A tento přístup přinesl také demokratizaci kabinetu kuriozit. Dnes už kabinet netvoří přísné předpisy humanistických antikvářů a přírodovědců, ale oko diváka. Když se podíváme na předměty nashromážděné na našem stole – kameny a mušle z pobřeží, kusy dřeva, barevné listy a kaštany, nebo obrazy připnuté na stěně – vidíme, že i my máme svůj vlastní Kunst- und Wunderkammer.




























Add comment