Loď svatého Petra

Na samém konci března roku 1506, krátce před svátkem Zvěstování Páně, začalo bourání nejstaršího a nejsvětějšího chrámu západního křesťanstva – římské baziliky svatého Petra. Pachatelem však nebyli žádní pohané ani kacíři, nýbrž samotný Kristův zástupce na zemi a nástupce svatého Petra: papež Julius II.

Oficiálním důvodem byl údajně špatný stav staré baziliky, kterou kdysi založil císař Konstantin Veliký. Ve skutečnosti však megalomanský papež využil příležitosti: vedle svého nikdy nedokončeného náhrobku od Michelangela, vedle Sixtinské kaple, kterou nechal téhož malíře vyzdobit, a vedle papežských komnat vyzdobených Raffaelem chtěl, aby i nová mateřská svatyně křesťanstva nesla jeho jméno.

Podnik, který zlomil nejen starou baziliku, ale i samotnou církev – vždyť právě prodejem odpustků na její stavbu vypukla Lutherova reformace – se po téměř dvou stoletích uzavřel poměrně skromným výsledkem. Zrodil se obrovský, ale nezajímavý kolos, chrám složený z konvenčních architektonických řešení, jehož přehnaná velikost je oslabena průměrnou fasádou. I jeho poslední spásu – Berniniho slavnou kolonádu – „rozbil“ Mussolini, když ve 30. letech otevřel k bazilice širokou třídu.

Ale zaniklo i něco jiného – symbol církve, emblém staré baziliky a jedno z klíčových děl nového uměleckého věku. Hlavní průčelí zdobil obrovský mozaikový obraz navržený Giottem: Navicella, tedy „Loď svatého Petra“. Mozaiku si kolem let 1300–1330 objednal kardinál Jacopo Gaetani Stefaneschi, který si od Giotta nechal namalovat i slavný triptych, dnes uložený ve Vatikánské pinakotéce.

Mozaika zobrazuje scénu z Matoušova evangelia (14, 24–32): apoštolové se zmítají na rozbouřeném jezeře, když se jim na vlnách zjeví Kristus. Petr touží jít za ním po vodě. Kristus ho zve, a Petr vykročí – ale když ho přemůže pochybnost, začne se potápět, a Ježíš ho zachraňuje a zvedá zpět do lodi. Příběh je stejně symbolický jako samotné dílo: loď představuje církev a Petr – tedy papež – lavíruje mezi vírou a lidskou slabostí, zatímco se snaží řídit kormidlo v bouři světa.

Bourání staré baziliky i výstavba nové postupovaly od presbytáře směrem k průčelí. V roce 1610 dosáhly práce hlavního portálu. Tehdy se duchovenstvo probralo z prvotního šoku a snažilo se zachránit, co se ještě dalo. Mozaika byla sejmuta a znovu sestavena – přitom však ztratila mnoho ze své původní krásy. Verze, kterou v roce 1674 umístil Orazio Manenti nad vnitřní bránu nové baziliky, je spíše slabou barokní kopií. Giotto by ji stěží poznal.

Naštěstí se dochovalo několik kvalitních soudobých kopií původní mozaiky – lepších než znetvořený originál. Jedna z nejkrásnějších se nachází ve Štrasburku v kostele Saint-Pierre-le-Jeune: vznikla téměř současně s Giottovým dílem, ale přetváří jej do gotické podoby, tehdy oblíbené na sever od Alp.

Další kopii vytvořil Andrea di Bonaiuto v letech 1365–1367 ve známé Španělské kapli florentského kostela Santa Maria Novella – o níž budu brzy psát podrobněji. Z Bonaiutiho verze zmizeli démoni rozhánějící větry, zato vlevo přibyl rybář, který s neochvějnou soustředěností nahazuje udici, aniž by si všiml zázraku odehrávajícího se před jeho očima – podobně jako rybář v Brueghelově Pádu Ikara. 

V roce 2016 byly v chátrajícím středověkém saském kostele v Kiszsolně (Senndorf/Jelna) v Sedmihradsku objeveny zbytky další kopie z 14. století. Spolu s těmi ve Štrasburku, Florencii a Pistoji patří k pouhým čtyřem známým současným variantám Navicelly. Pouze zasvěcené oko dokáže v těchto fragmentech rozpoznat původní kompozici – proto odkazuji čtenáře na studii Tekly Szabó, která navíc ukazuje, jak tato scéna inspirovala další dobové fresky s motivem plachetnice – symbolu Církve – či mučednictví svaté Uršuly a jejích družek. Článek tehdy ještě existujících Népszabadság výstižně shrnuje význam objevu.

Před rokem se však do Vatikánu dostala další loď – neméně symbolická než ta Giottova. V roce 1986, když hladina Galilejského jezera neobvykle poklesla, byla v bahně na břehu nalezena asi devět metrů dlouhá rybářská loď typická pro Kristovu dobu – se čtyřmi vesly a místem pro dvanáct mužů. Radiokarbonové datování a keramické nálezy určily její vznik na období mezi 50 př. n. l. a 50 n. l. – mohla tedy skutečně patřit Petrovi nebo některému z jeho druhů.

Kopii této „galilejské lodi“ darovala papeži Františkovi v březnu 2023, krátce před Zvěstováním, námořnická rodina Aponte, působící v Neapolském zálivu již od 17. století.

Dnes tato Loď svatého Petra – pokud už nezdobí průčelí baziliky – vítá poutníky u vchodu do Vatikánských muzeí, uprostřed schodiště vedoucího k expozicím. Připomíná počátky církve – a zároveň ji ukotvuje v čase.