Miaové patří mezi nejpestřejší etnické skupiny Číny – a to nejen obrazně, ale i doslova. Oficiálně jich je asi deset milionů, ale ve skutečnosti jde o nejméně čtyřicet různých skupin. Když čínský stát v 50. letech sestavoval seznam národností, narazil v jihozápadních horách na tolik drobných kmenů, že je pro jednoduchost všechny shrnul pod jednu značku: „miao“. Po tisíciletí totiž Číňané tímto původně pohrdavým termínem označovali všechny „jižní barbarské“ horské národy.
Podobně tomu bylo ve východotibetském údolí řeky Dadu, kde státní administrativa přiřadila různé malé etnické skupiny k tibetskému národu – ačkoli sami se Tibeťany necítí a Tibeťané je za své nepovažují.
Jméno Miao evokuje u mnohých: „aha, nad nimi žijí haf a pod nimi pišť“. To není úplně vtip. Název skutečně souvisí s kočkou. Znak 苗 miáo představuje pole 田 s klíčkem rostliny 艹 a původně znamenal „sazenici, klíček, úrodu“. Proto byl znak zvolen i pro národ – z fonetické podobnosti. Čínská tradice ho později vysvětluje tak, že Miaové byli nejstarší zemědělci v Číně. Znak pro kočku, 貓 māo, má vlevo radikál „malé zvíře“ a vpravo znak 苗 – tedy „malé zvíře, které se nazývá miao/mao“ podle zvuku. 
Je to snad jediný čínský název zvířete podle zvuku. Nejstarší slovník Shuowen Jiezi (asi rok 100 př. n. l.) vysvětluje: 鼠善害苗。貓能捕鼠，故字从苗 — „Myši škodí úrodě. Kočka chytá myši, proto znak kočky vznikl ze znaku úrody.“ Ale to dost připomíná latinské etymologické pravidlo „lucus a non lucendo”.
„Miao“ tak zahrnuje nejméně čtyřicet etnických skupin, které mluví asi dvanácti jazyky a čtyřiceti dialekty. Ženský kroj je u nich natolik bohatý a pestrý, že právě podle něj se skupiny odlišují. Ve vesnici Langde žijí tzv. „miaoové v dlouhých košilích“.
Langde 郎德 – přesněji Shanglangde 上郎德, Horní Langde, protože Dolní Langde u hlavní silnice se proměnilo v moderní obec – je malá horská vesnička na břehu řeky Bala, v autonomní prefektuře Qiandongnan (Miao a Dong), na úpatí hory Leigong, nejvyššího vrcholu pohoří Miaoling. Domy typu diàojiăolóu (吊脚楼 – domy na kůlech) se terasovitě zvedají od řeky do svahu a navzájem se překrývají.
Okrajové domy vytvářejí jakousi hradbu, do vnitřní části se vstupuje branami. Spodní domy obklopují čtvercové náměstí, na jehož jedné straně stojí společenský dům – s bubny, velkými stříbrnými symboly vesnice a malou historickou expozicí. Ostatní strany lemují obchůdky a jídelny. Další prostor zabírá rybník s kamenným buvolím sochorem uprostřed – kdysi se tu chovaly ryby pro rýžová pole a sloužil zároveň jako zásobárna vody pro případ požáru. Z náměstí stoupají strmé uličky do svahu a z nich vedou dlouhé cesty k okraji vesnice s úchvatným výhledem na střechy domů a řeku. Přes řeku vede krytý dřevěný „květinový most“ typu dong, čínsky „most větru a deště“, ale není tak krásně propracovaný jako originály dong.
Díky zachovalé architektuře a bohatým hudebním i rituálním tradicím získala vesnice v roce 2012 titul „Tradiční čínská vesnice“ jako jedna z prvních.
Vesnice má přibližně 1600 obyvatel, všichni jsou Miao a mluví dialektem hmu hmongštiny, kterým hovoří asi 2,3 milionu lidí. Žijí v patrilineárních rodinách, uctívají přírodu a předky, vyznávají animismus a šamanismus. Mimo rýžových polí, která obdělávají, mnoho mladých odchází do měst – úroveň vzdělání je tu vysoká. Vesničané se stále oblékají do tradičního oděvu: muži nosí indigově modré dlouhé hábity, ženy bohatě vyšívané dlouhé šaty stejné barvy s množstvím stříbra – náhrdelníky ve tvaru býčí hlavy a obrovské koruny se stříbrnými měsíci.
V Číně je zvykem, že se členové stejného klanu neberou. Pokud vesnice tvoří jen jeden klan, jako Langde, je nutné umožnit setkání mladých lidí z jiných vesnic. Tak vznikl zvyk miao „svátků pohostinnosti“, které dnes slouží hlavně k uchování identity.
Každá vesnice měla svůj den – „trh nevěst“ – kdy rodiče rituálně vítali hosty, zavedli je na náměstí, kde dívky tančily, a pak bylo možné, pod dohledem rodičů, i krátce si popovídat. Dnes se rituál opakuje spíše pro radost, pro zachování tradice a pro pobavení turistů. Účastníci dostávají žetony od obce, které lze na konci měsíce směnit za peníze.
Dopoledne kolem jedenácté se svah před dolní branou zaplní vesničany ve slavnostních krojích. To jsou jejich opravdové kroje, pečlivě uchovávané kusy, a stříbrné šperky žen jsou pravé. Takové šperky se dnes už nevyrábějí, ale autentické kroje – staré i nové – se stále dají koupit v místních obchodech.
Podél cesty od řeky ke vstupní bráně stojí jedenáct stolků, u každého dvě či tři starší ženy s džbánem ovocného vína. Každý host dostane u každého stánku dvě číše, a u dvanáctého, u brány, rovnou roh. Takže mládenci mají při začátku představení dobrou náladu – a možná i mírně snížený úsudek.
Mezitím muži, kteří stáli na vrcholu kopce v jedné řadě, začínají hrát na bambusové varhany zvané qeej (vyslovuje se: kʰejng). Qeej je nejrozšířenější hudební nástroj hmongů. Není to jen hudební nástroj, ale – protože hmongština je hudební jazyk – slouží také k zakódování řeči; hmongští vypravěči pohádek dokážou jen hrou na qeej vyprávět příběhy. Nástroj také komunikuje s duchy. Při pohřbech jím vedou duši zesnulého na posmrtné odpočívadlo, žádají radu od předků a žádají jejich požehnání, například během slavnosti „prohlídky domů“.
Pak se hudebníci i ženy přesunou na hlavní náměstí a hosté je následují. Usadí se na schodech společenského domu a sledují, jak domácí přicházejí různými průchody a předvádějí tance.
Hosté si sednou na schody komunitního domu. Odtud sledují, jak hostitelé procházejí různými průchody na hlavní náměstí a předvádějí různé tance.
Pořadí tanců má svůj význam. První tanec předvádějí matky jako úvod, v duchu hesla ‚podívej se na matku, vezmi si dceru‘ – možná ne tolik pro chlapce, spíš pro jejich vrstevníky, rodiče, kteří si podle toho mohou udělat představu, jak silná a hbitá bude vyvolená jejich syna, až bude jeho dcera také připravena k sňatku.
Druhý tanec patří mladým dívkám: je to prezentace ‚zboží‘. Elegatní, jemný, sebevědomý tanec. Hudba se mění: zatímco tanec matek doprovází tradiční miaoská hudba, tento tanec doprovází moderní čínský pop – hudba jejich generace, společný jazyk s diváckými chlapci.
Letos jsem na této slavnosti již potřetí, ale každý tanec je pokaždé jiný. Zdá se, že mají velký repertoár a pokaždé si vyberou jiné dva, aby se nenudili.
Mezi dvěma dívčími tanci vyjde malá holčička z obchodu a bezstarostně sklouzává od obchodu ke skupině starších dívek tancem, houpajíc rukama, procvičujíc si tak svou budoucí roli, než se k nim připojí.
Třetí číslo je sbor babiček, který vítá hosty a jakoby spojuje předchozí výkony do tradice.
Čtvrtý tanec patří otcům, kteří vstupují na náměstí s bambusovými varhanami, obcházejí prostor, komunikují s předky a žádají jejich požehnání pro den výběru partnera.
Nakonec, opět na signál bambusových varhan, vstupují na náměstí všechny předchozí skupiny a chodí dokola, vyjadřujíc soudržnost komunity. Tehdy se k nim připojují i diváci, případně dříve mladíci, kteří se zde mohli přiblížit ke své vyvolené a v přítomnosti rodičů s ní mluvit.
Co jsme tu viděli? Cynický Evropan pokrčí rameny: jen show pro turisty. Ale nenechme se tím tak snadno přesvědčit. Předpokládejme, že Číňan může mít rád své vlastní tradice a prožívat je stejně pro radost, jako třeba člověk v Transylvánii tančí na tancích. Z radosti a nadšení to alespoň vyzařuje. A je pravda, že přicházejí turisté, ale třeba v lednu jich bylo jen jeden nebo dva a přesto se představení konalo. A konalo by se i bez turistů – protože zda jsou, se zjistí až po začátku představení. Oblečení je skutečné, nošené i běžně, tance jsou autentické. I když se v hudbě objeví trochu moderního popu, jen to ukazuje, že tradice žije. A že účastníci dostávají od obce peníze za svou přítomnost, to nijak nesnižuje autenticitu slavnosti. Kéž by jinde, třeba ve střední či východní Evropě, mocnosti podporovaly uchování tradic a posilování identity etnických menšin právě tím, že jim umožní tyto tradice prožívat.
Add comment