Každý hřbitov je místním historickým muzeem. Jeho postupné hroby dokumentují sociální historii místa. Vojenské hřbitovy jsou však dokumenty velké historie: barevné špendlíkové hlavičky na generálově mapě, propojená šipkami s ostatními, které nakonec vedou k obrovské černé hromadné hrobce konečného vítězství. Vojenský hřbitov se zakládá po jediné bitvě a nikdy se nerozšiřuje. Ti, kteří zde odpočívají, nepředstavují rodiny ani sociální či etnické skupiny – ztělesňují širší kontext dané války.
O vojenských hřbitovech jsme psali již několikrát: Rakousko-uherské vojenské hřbitovy v Karpatech, židovské vojenské hřbitovy v Haliči, dva maďarské vojenské hroby na ruské frontě, dva ruské vojenské hřbitovy na maďarské frontě, maďarský vojenský hřbitov zničený Rusy a přesto zachované dva maďarské vojenské hroby na rusko-maďarské frontě, a německý vojenský hřbitov zničený Rusy u Gruzínského Průsmyku Kříže. A čeká nás ještě spousta dalších příběhů.
Dnes chci napsat o dvou maďarských pomnících válečných zajatců z první světové války, které mi doporučil můj přítel restaurátor Károly Payer, který je zrestauroval pro Maďarské muzeum vojenské historie.
Hřbitov ve Vittorii na jihu Sicílie nepůsobí jako středoevropský hřbitov. Spíše připomíná malé městečko, kde po ulicích mezi domy stojí krypta a kolumbária.
Mezi budovami nevyniká malá, čtvercová bílá mramorová krypta. Její fasádu podepírají dva sloupy a zdobí ji velký maďarský erb s nápisy v italštině a latině:
|
Ai soldati ungheresi defunti in Italia |
Maďarským vojákům, kteří zemřeli v Itálii |
Ve Vittorii byl na konci roku 1915, po prvních velkých bitvách na isonzské frontě, založen tábor pro válečné zajatce – nejdále od fronty. Maďarští zajatci, celkem 18 000 během války, byli sem převezeni. Tábor pro 12 000 lidí představoval téměř polovinu obyvatel města. Místní Maďary srdečně přivítali, možná si pamatovali na časy Garibaldiho. Zajatci mohli pracovat na polích nebo na silnicích a dostávali stejný plat jako místní. Mohli vycházet dvakrát týdně a kontaktovat se s místními; někteří zůstali i po válce.
Díky tomuto dobrému zacházení byla úmrtnost nízká. V roce 1918 však udeřila španělská chřipka, která nevybíravě zasáhla a zabila 118 Maďarů. Byli pohřbeni do hromadného hrobu na hřbitově. V roce 1924 bývalý velitel tábora Giovan Battista Parrini navrhl postavit nad hrobem pamětní kapli. Vznikla komise a do roku 1927 byla kaple dokončena. Její architekt Árpád Kirner má své jméno vyryto na bránovém sloupu.
Po druhé světové válce byla kaple Maďarskem opomíjena. Renovována byla až v roce 2017, při 90. výročí její výstavby, Maďarským institutem vojenské historie a maďarským partnerským městem Vittorie, Mátészalkou. Kaple původně měla vitráže navržené známým Miksa Róthem, které se někdy ztratily. Původní návrhy se zachovaly v muzeu Miksa Rótha v Budapešti, ale pro obnovení oken nebyly použity.
Giancarlo Francione a Dezső Juhász napsali v roce 2017 dvoujazyčnou maďarsko-anglickou knihu o zajateckém táboře a kapli, s názvem Hungarian Chapel in Sicily.
Hřbitov Botkino v Taškentu leží daleko za starým městem. Není divu: během první světové války byli zajatci posíláni na východní Rusko, daleko od center měst. Zde, vedle bývalé ruské vesnice Botkino, byl založen první neturecký hřbitov Taškentu, převážně s ruskými a ukrajinskými ortodoxními hroby, ale také s arménskou a židovskou částí. Maďarští zajatci, kteří zemřeli v blízké táborové nemocnici, byli zde pochováni bez ohledu na náboženství.
Zajatý hřbitov, jak je vidět na dobové fotografii, původně sestával z jednoduchých dřevěných křížů. Po válce však maďarští důstojníci – kteří pobírali plat i během zajetí a mohli se tak vrátit domů před prostými vojáky – spojili své prostředky, aby sochař István Lipót Gách, který byl s nimi rovněž vězněn, mohl vytvořit trvalejší památník pro zemřelé.
V té době byl István Gách již uznávaným sochařem. Narodil se v roce 1880, vyučil se v dílně Györgyho Zaly a přispěl k budapešťskému památníku Andrássy a Miléniovému monumentu – ten zahrnoval jeho reliéf sv. Štěpána přijímajícího korunu od papeže. Po několika vítězných, ale nerealizovaných soutěžích odjel do Paříže a po návratu domů se převážně věnoval tvorbě hrobů pro elitní budapešťské rodiny, včetně rodin Gundel, Löw a Reviczky. Během svého zajetí v Taškentu kromě maďarského památníku vytvořil také třicet dva (!) soch pro místní neogotickou polskou katolickou katedrálu postavenou mezi lety 1912–1925. Bohužel tyto sochy zmizely v dobách Sovětů, kdy byla církev vypleněna.
Károly Payer mi poslal přibližné souřadnice památníku, ale stále není snadné ho najít. Dřevěné kříže už dávno zmizely a byly nahrazeny skromnými ruskými hroby, betonovými náhrobky, svařovanými železnými ortodoxními kříži a výraznými umělými květinovými věnci připevněnými drátem.
Proplétám se labyrintem hrobových parcel směrem k okraji obrovského hřbitova – který na mapě už není ani označen jako součást hřbitova a za jehož zdmi se tyčí chruščovky předměstí Taškentu – a najednou spatřím surrealistickou bytost, která vykukuje pískově žlutou hlavou z vegetace pokrývající hroby.
Památník je obrovská korouhvičnatá sfinga s velkými prsy, mohutným zadkem, staromaďarskými copánky a čepicí, pohlížející do dálky slepýma očima. Symbolika není úplně jasná: naznačuje tajemství života a smrti, nebo snad poukazuje na východní původ Maďarů pochovaných zde?
U nohou sfingy se sklání napůl nahý – ale podle předpisu s čepicí – voják nad zemí a oplakává své spolubojovníky. Před ním leží vyřezávaný hrobní věnec, obsahující několik usušených květin a čerstvý svazek červených květin, které jsem přinesl na hrob na památku svého dědečka, který byl během první světové války zajatec v Sibiři.
Na náhrobku jsou nápisy v maďarštině a ruštině: MAGYAR TISZTEK AZ ELHUNYT MAGYAR KATONÁKNAK – ВЕНГЕРСКИЕ ОФИЦЕРЪ ВЕНГЕРСКИМЪ СОЛДАТАМЪ. V zjevně novém nápisu, psaném starou ortografií – pravděpodobně zkopírováno z dřívější desky – by konečný tvrdý znak v ОФИЦЕРЪ ideálně měl být Ы, aby označil množné číslo „důstojníci“. Pod mramorovou deskou leží původní rozbitá hlíněná tabulka: BAJTÁRSAK BAJTÁRSAKNAK (Spolubojovníkům od spolubojovníků).
O dalším osudu maďarských zajatců v Taškentu víme poměrně málo. Po Brestlitevském míru v roce 1918 se mnoho z nich vrátilo domů – ale s ruskou občanskou válkou a proti-maďarskou českou legií blokující cestu nebylo snadné vyrazit na západ: většina obešla půlku světa, stejně jako Károly v naší předchozí sérii Růžové dopisy, který pravděpodobně přes Japonsko dorazil zpět do ulice Kis-Korona v Óbudě.
Mnozí zůstali: ze dvou milionů rakousko-uherských zajatců asi patnáct tisíc. Několik citátů z knihy Béla Fábiána 6 koní – 40 mužů. Zápisky zajatců (1930):
„Ve městě člověk narážel na maďarštinu všude. Mluvilo se zde více maďarsky než na hlavním náměstí některého malého města ve Velké nížině.“
„Dny plynuly a nálady se postupně uklidnily; žádné zprávy o Sibiři nebo evakuaci, jen vojáci klidně umírali. Z mužů z Přemyšle téměř nikdo nezůstal. Bylo jasné, že tábory pro běžné vojáky zaniknou až do posledního muže. Smutné pohřební průvody vojáků, někteří ošuntělí muži táhnoucí se za vozy naloženými rakvemi, se staly ve městě tak běžným výjevem, že bylo vzácností, když jsme takový průvod neviděli denně.“
„Ti, kdo se stali rudými, dostali boty. Ti, kdo ne, dostali tyfus. Nebyla to ideologická otázka.“
Jak naznačuje poslední citát, mnoho Maďarů zůstalo ve službách nové moci. To se stalo „taškentskou školou“. Z jejich řad vzešlo mnoho pozdějších kádrových pracovníků, politických komisařů a členů popravčích čet. Tento příběh zůstává slepým místem maďarské historie. Po válce bylo trapné o něm mluvit a mnoho svědků se nedochovalo: buď se asimilovali, nebo byli zabiti jako cizinci během Velkého teroru.
István Lipót Gách se vrátil domů. Mezi dvěma světovými válkami tvořil převážně hroby a válečné památníky. Jeho nejznámější dílo je památník 3. husarského pluku ze Szegedu (1943) na náměstí Magyar Ede před secesním palácem Reök ve Szegedu. Stejně jako taškentská sfinga je i tento „zadně těžký“: budova za ní, právnická a státní fakulta Szegedu, je kvůli tomu běžně označována jako „za hřbetem koně“.
Add comment