Svatomartinské husy

Když se člověk 11. listopadu, na svátek svatého Martina, vydá autem směrem k rakouské hranici, nebo ji dokonce překročí a míří do Bavorska či Čech, podél cest ho lákají reklamy restaurací na svatomartinskou husí večeři, většinou doprovázené lákavými fotografiemi. Před šesti či sedmi lety, když jsem při přípravách na 1700. výročí narození sv. Martina projížděl jeho památková místa od rodiště v Szombathely až po hrob v Tours, i já jsem si takovou večeři dopřál a fotil ji. Moje snímky se však ztratily a z knihy plánované k výročí nakonec nic nebylo. Pokud mi někdo pošle opravdu lákavou fotku svatomartinské husí večeře z dnešního večera, rádi ji sem vložím.

Spojení Martina a hus se obvykle vysvětluje legendou, podle níž se mnich Martin v Tours schoval před davem, který ho chtěl zvolit biskupem, do husníku, ale husy ho prozradily svým kejháním. Pozdní následovníci Martina se tedy mstí těmto křídlatým zrádcům. Je to skvělý pocit: užít si gurmánskou večeři a zároveň být svědkem svaté spravedlnosti, s duší čistší než peří bývalých hus.

Sbírači cestovních historek však toto kejhání slyší jako povědomé – z dávno minulých staletí. Podle Livia v roce 390 př. n. l., během galské okupace Říma, svaté husy z chrámu Junony na Kapitolu hlasitým kejháním varovaly, že Galové se tajnou cestou snaží dostat na Kapitol, poslední útočiště Římanů. Útok byl odražen a od té doby byla husa členem nočních hlídek Římanů, zatímco spanilé psy soudili a jednoho z nich, zřejmě největšího flákače, dokonce oběsili.

Husa jako bojovné zvíře byla symbolem boha Marta, syna Junony, takže není divu, že byla spojována i s Martinem – který jako syn římského vojenského důstojníka dostal jméno Martinus, tedy „Martův“.

Zajímavý obrazový zdroj, na který se v tomto kontextu často nepoukazuje: v cyklu Legenda Pravého Kříže Piera della Francescy v kostele San Francesco v Arezzu (1452–1466) ve dvou bitevních scénách, kde křesťanští vládci porážejí své pohanské protivníky – vzpurného Maxencia (312, nahoře) a perského šáha Chosroa (612, dole) – utíkají nepřátelé pod ošklivými prapory (drak, maurové hlavy), zatímco křesťané bojují pod římskými vojenskými symboly: orel, lev, kříž a – husa.

Ale stačí skutečně jedna zjevně později vytvořená lidová legenda a nejistá poutnická historka k vysvětlení tak hluboce zakořeněného zvyku?

Není možné, že to nebyly husy, kdo nastoupil do Martinova vlaku, ale naopak Martin vzal husy do svého „majetku“ kvůli vlastní popularitě – a stejně by byly ten den snědeny?

Chov hus je hodně pracný. Husi je třeba hnát, hlídat a krmit. Na rozdíl od slepic a holubů, kteří si přes zimu vyhrabou potravu sami, husi musíte dát zelené krmivo. Proto se, stejně jako u prasat, musí před zimou porazit všechny husy, které nejsou potřeba pro jarní odchov. Nejpozdější den porážky? Přesně na svátek sv. Martina, 11. listopadu. Proč právě tehdy?

Chov hus je pracný. Je třeba je vést, hlídat a krmit. Na rozdíl od slepic a holubů, kteří si zimu přežvýkají sami, husa potřebuje zelené krmivo. Proto je, stejně jako prasata, potřeba před zimou porazit všechny husy, které nejsou potřebné pro jarní odchov. Nejpozdější datum porážky je právě svátek sv. Martina, 11. listopadu. Proč?

V katolické Evropě až do Druhého vatikánského koncilu (1962–65) předcházelo Vánocům čtyřicetidenní půstní období, stejně jako Velikonocům. Dědictvím toho je, že většina katolických rodin dodnes o Štědrém večeru, který byl stále půstním dnem, jí rybu – na rozdíl od protestantské krůty. A těch čtyřicet dní začínalo právě po 11. listopadu. Svátek sv. Martina tak byl poslední velkou hostinou, obdobou masopustního úterý, posledního dne masopustu před velikonočním půstem.

Večer sv. Martina přetrvalo v protestantské Evropě, ve Velké Británii i Německu několik tradic, jako Martinmas nebo Martinmesse, průvody s lucernami před nastupujícím adventem, symbolizující temnotu tisíciletí čekajících na narození Ježíše.

11 listopad byl tedy poslední velkou husí hostinou a osvětlovací slavností před adventem. Ale proč právě tento den připadá svátek sv. Martina?

Svátek světce je obvykle den jeho smrti, jeho „nebeské narozeniny“. Martin zemřel 8. listopadu. Proč tedy slavíme 11.?

Martin jako biskup Tours zavedl visitatiо canonica, tedy každoroční obchůzku svých farností. V roce 397 zemřel při jedné takové návštěvě ve vesnici na břehu Loiry, dnes nazývané Candes-Saint-Martin. Místní chtěli jeho tělo uchovat jako relikvii, ale lidé z Tours ho chtěli pro sebe. Nakonec přišli lodníci z Tours, tělo odnesli a přepravili po Loire až do Tours, kde jej umístili do připravené hrobky před zástupy lidí.

Martin jako biskup v Tours zavedl visitatiо canonica, tedy každoroční obchůzku svých farností. V roce 397 při jedné takové „inspekční cestě“ zemřel ve vesnici na břehu Loiry, která se kvůli tomu dnes jmenuje Candes-Saint-Martin. Místní samozřejmě chtěli uchovat jeho tělo jako svatou relikvii, ale lidé z Tours si řekli: „To je naše!“ Nakonec proto dorazili lodníci z Tours, tělo šalamounsky „vyvezli“ z farního kostela a přepravili po Loire do Tours, kde jej před davem napjatě čekajících lidí uložili do předem připravené hrobky. Kdyby mi nepřišly vniveč fotky, mohl bych vám teď ukázat, jak tuto smutnou událost zachytil gotický vitrážový okno v kostele ve Candes-Saint-Martin.

To vše se stalo 11. listopadu. Na rozdíl od zvyku se svátek slaví ne den smrti, ale den pohřbu.

Je těžké nepomyslet si, že se to stalo proto, že 11. listopadu, jako masopustní den, byl už významný a jen čekal na „křest“ – a ten se konal ve jménu Martina.

Svatý Martin si život pořádně užil a všechno z něj vytěžil: byl vojákem, který odmítl bojovat kvůli Kristovu zákazu zbraní, stal se mnichem a založil první klášter v Evropě, a pak biskupem, který ukázal, jak správně organizovat diecézi. Ale jeho velikost spočívala i v tom, že věděl, kdy je ten správný čas odejít ze světa. Nebo skoro správný – měl přátele, i když husy asi mezi ně nepatřily. Ale když už musí někdo zemřít, ať je to aspoň ve jménu svatého Martina. Stejně jako prase na svátek svatého Antonína.

Mimochodem, chudáci prasata mají kromě svatého Antonína poustevníka ještě jednoho nepřítele: svatého Martina. Kdybychom se nevydali na sever, ale do jižní Evropy—řekněme do Španělska—dříve či později bychom slyšeli tento tisíckrát opakovaný přísloví, hrozivý či fatalistický podle situace: A cada puerco le viene su San Martín—„Každé prase má svého svatého Martina.“ Zde není spojení mezi prasaty a životem svatého, ale na jedné straně se vztahuje k začátku povinného předvánočního postu a na druhé straně k příchodu zimy, ideálnímu času na zabití prasete a uskladnění masa na zimu. Přísloví se objevuje již ve sbírkách, jako je Libro de refranes y sentencias Pedra Vallése (1549), Hernána Núñeze (1555) nebo Vocabulario Gonzala Correase (1627); Sebastián de Horozco jej komentuje ve svém Teatro universal de proverbios a sám Don Quijote (Quijote, II.64) jej cituje, aby předpověděl špatnou budoucnost falešnému Quijotovi od Avellandy.

Na Sicílii se také říká, ale jen jako značka začátku zimy, bez toho španělského temného nádechu: A San Martinu s'ammazza lu porcu s si sazza lu vinu—na svatého Martina se zabije prase a ochutná víno.

* * *

Epilog. Židé samozřejmě svátek sv. Martina příliš neslaví. Svatomartinská husa se však stala součástí významných maďarských židovských tradic.

V Maďarsku do roku 1840 Židé neměli právo se usadit ve svobodném královském městě. O toto se starali křesťanští obyvatelé, kteří v nich viděli konkurenci. Jedinou výjimkou byla Pozsony/Prešpork (teraz Bratislava), kde Habsburkové osobně udělovali Židům právo k pobytu, přímo naproti katedrále sv. Martina. Každý rok tak židé z Bratislavy nesli 11. listopadu do vídeňského dvora na stříbrném podnose ztučnělou, rituálně poraženou a výborně upečenou husu, pěšky, aby vůz neroztřásl vzácnou potvoru. O tradici píše kapitola o sv. Martinovi v Ünnepi kalendárium Sándora Bálinta i v blogu Kötődések Norberta Glässlera, odkud pochází níže uvedená koláž článků z roku 1942.

Tento zvyk přetrval, dokud byli ve Vídni Habsburkové, kteří mohli husy přijímat. Jak rozšířený byl, dokládá satirický časopis Borsszem Jankó ze 13. listopadu 1918, vycházející po všeobecném příměří vyhlášeném 11. listopadu v 11 hodin, kdy trůny poražených mocností už zaujaly republiky. Časopis, bez komentářů, se ptal: kam letos židé z Prešporka odvezli svatomartinské husy?