Sedmý listopad je dnem slávy. To dobře ví každý, kdo byl ještě před rokem 1990 na školních slavnostech pravidelně na to upozorňován, a kdo musel projíždět náměstím, které nese jeho jméno, cestou na Budín nebo do Městského parku. Ale že se tento den stal dnem slávy i pro Írán? To je naprostá novinka – přesně řečeno, včerejší událost.
Ve vztahu Íránu ke slávě došlo v poslední době k ochlazení. První náznaky se objevily už dávno – až po bitvu u Karbaly roku 680, kde šíité utrpěli svou největší porážku, kterou dodnes slaví jako největší svátek – Ašúru. Dá se říci, že celá jejich společenská psychologie je rituálně zaměřená na porážku. Ale i mezi těmi mnoha prohrami vynikl jeden mimořádně hluboký pád: letos v červnu izraelská a americká armáda během několika minut zničily íránskou protivzdušnou obranu a vybombardovaly jaderná zařízení.
Íránský režim, který tuto porážku bystře vyhodnotil jako vlastní totální krach a zpochybnění celé půlstoleté existence, včera poskytl Západu dramatickou odpověď. Musel se však vydat hluboko do minulosti, k poslednímu měřitelnému vítězství: k roku 260, kdy sásánovský šáh Šápúr II. porazil u Edessy římského císaře Valeriána. Císař i jeho armáda zmizeli beze stopy v Perské říši 
a Šápúr ozdobil své skalní mauzoleum u Persepolis reliéfem tohoto triumfu: poražený císař klečí před šáhem sedícím na koni, s pláštěm na rameni, který poněkud nepatřičně vlní patetická póza.
Podle íránských médií to byl údajně sám ajatolláh Chameneí, kdo měl nápad postavit sochu podle tohoto reliéfu. Včera, v pátek 7. listopadu, ji slavnostně odhalili v centru Teheránu, na náměstí Enghelab – Náměstí revoluce. Podle tisku je to vážné varování Západu. Slavnost doprovázely nadšené davy – a také popový koncert, proč ne.
Dvě obrovské postavy—sásánovský a moderní perský válečník—jasně dávají najevo zprávu, na jejich štítech stojí: مقابل ایرانیان دوباره زانو مزید moqâbel-e Irâniyân dobare zânû mizid „Je čas znovu pokleknout před Íránci.“ Ačkoliv byla zpráva napsána persky, což je pro Západ z větší části neznámý jazyk, moře obklopující Írán jsou označena anglicky. To naznačuje, že tvůrci si pravděpodobně stáhli mapu své vlastní země z nějaké západní webové stránky – zvláštní forma pokleknutí, řekněme.
Západ to varování pravděpodobně rozluští – a asi se trochu vyděsí. Ale gesta má i jemnější podtext, který stojí za rozbor. Režim se dosud důsledně vyhýbal oslavování perské historie před příchodem islámu – jednak proto, že šlo o dobu džáhilíje, „temnoty před pravou vírou“, jednak proto, že svržení Pahlavího šáhové právě na tuto minulost stavěli svou legitimitu. Možná poprvé se nyní režim rozhodl oslavovat sásánovského panovníka – a to přímo na náměstí, které sami přejmenovali ze Šáhova na Revoluční. Znamená to snad, že myšlenka islamismu už vyčerpala dech a že země, jako každá ideologicky vyhořelá, musí pro posílení své legitimity sáhnout po staré dobré kartě nacionalismu?
Monumentální živý obraz, který uspořádal šáh Reza Pahlaví v roce 1971 v Persepoli u příležitosti 2500. výročí založení perské říše, je od té doby považován za banální, pompézní a malicherný. Verze na náměstí Enghelab tuto průměrnost ještě doplňuje opravdu mizernou kamerou.
Ale Írán není první, kdo použil podobné gesto proti papírovému tygrovi. Křesťanství také zažilo drtivou porážku, která otřásla jeho sebevědomím – roku 1453, když Turci dobyli Konstantinopol. Západ na tuto katastrofu reagoval tím, že znovu připomněl dávné vítězství jako varování pohanům: Piero della Francescův cyklus fresek Legenda o Svatém kříži v arezzském františkánském kostele (1450–63). Poslední scéna ukazuje, jak císař Herakleios roku 628 v bitvě u Ninive poráží perského šáha Chosroa II. a získává zpět Svatý kříž uloupený z Jeruzaléma. Šáh klečí na zemi obklopen křesťanskými veliteli, které Piero – na rozdíl od dřívějších scén – zobrazuje v současných šatech, ne v římských tóze, jako by chtěl říci: „Počkejte, muslimové – tak jako jsme tehdy vrátili úder pohanům, znovu získáme Konstantinopol.“ Pohané čekají dodnes, možná už unaveni.
V obou dílech se ozývá stejný tón: napětí mezi slavnou minulostí a trapnou přítomností, touha zmírnit bezmoc a vdechnout naději prostřednictvím historického příkladu. Ale víte co? Jak se říká v tom známém vtipu: naše je hezčí.
Add comment