Tbilisi se, dá se říci, narodilo v lázních. Podle legendy, kolem roku 458, král Vakhtang Gorgasali lovil na březích Mtkvari/Kury, když spatřil bažanta vzlétnout na druhém břehu. Uvolnil svého sokola, který se vrhl na ptáka a oba spadli do vody. Když král přešel řeku, viděl, že oba plavou v horkém bazénu – prakticky už uvaření. Vakhtang to považoval za znamení shůry a přesunul sem své sídlo z paláce v Mcheta, který zanechal georgijské církvi.
Na tuto událost dodnes poutá pozornost jezdecká socha krále Vakhtanga Gorgasaliho na levém břehu, na kopci u kostela Metekhi, jak právě pouští svého sokola, stejně jako malá soška bažanta, stále držená sokolem i v jeho smrti, na protějším břehu u malého bazénu. A samozřejmě za sochou ptáka se tyčí velké perské lázně s cihlovými kopulemi.
Legenda v sobě shrnuje mnohem delší proces velmi elegantně. Horké sírové prameny existovaly na místě dnešního města již ve 1. století př. n. l. Podle cestopisů – například Marca Pola a Ibn Hawqala – jich bylo ve 13. století šedesát pět. I lázně utrpěly při četných obléháních – Tbilisi bylo za patnáct set let zničeno dvacet šestkrát – ale stejně jako město byly po každém útoku znovu vybudovány. Dnes jich ještě asi tucet funguje pod pevností, v Abanotubani, muslimské lázeňské čtvrti na okraji starého bazaru. Po perské invazi v roce 1795 je aristokraté Orbelianiové přestavěli v perském hammám stylu: čtvercový půdorys, cihlové kopule s světlíky a částečně zapuštěné, aby nebylo třeba pumpovat podzemní sírovou vodu nahoru.
Sovětská mozaika v jedněch z perských lázní v Abanotubani
Lázně sloužily především společenskému životu, nikoli jen hygieně. Setkávali se zde místní obyvatelé a zahraniční obchodníci na rodinných oslavách, obchodních jednáních či slavnostech. Budoucí tchyně zde mohly bez zábran posoudit nastávající nevěsty. Cestovatelé zde mohli dokonce přenocovat předtím, než druhý den pokračovali na cestě.
Jak moc byly lázně součástí každodenního života, dokazuje právě to, že georgijští autoři o nich příliš nepíší. Jsou to cizinci, kdo se nad nimi diví. Stejně jako Alexandre Dumas, který v roce 1858 navštívil Gruzii na pozvání ruských a gruzínských aristokratů. Ve své rozsáhlé cestopisné knize Le Caucase věnuje celé 41. kapitole lázním v Tbilisi, které jej hluboce okouzlily. Jelikož kniha nebyla přeložena do češtiny, níže uvádím svůj vlastní překlad.
A i když Dumas poskytuje velmi živý popis, máme i skutečné fotografie z krátce po jeho návštěvě. Dmitrij Jermakov, jeden z prvních fotografů Kavkazu, zde také fotografoval lázně.
Obrovský fotografický archiv Jermakova, čítající desetitisíce snímků, je státním muzeem v Tbilisi uvolňován jen skoupě. Když jsem o něm psal poprvé před patnácti lety, vložil jsem do svého příspěvku celý tehdy dostupný materiál z gruzínských a ruských webů. Od té doby se rozrostl. O tradiční masáži v lázních Tbilisi byla dříve známa pouze jedna fotografie. Ruské weby nedávno zveřejnily sérii osmnácti snímků, z nichž ten známý byl jen jedním prvkem. Tato série jasně ukazuje, že Jermakov nehledal pouze exotiku – i když prodej jeho fotografií jako pohlednic byl významným zdrojem příjmu – ale chtěl autenticky dokumentovat svět, jehož blížící se zánik už jasně viděl.
Dumas svůj report začíná na pevné základně a zmiňuje, že název Tbilisi pochází z gruzínského tbili, což znamená „teplý“, a že jeho původní celé jméno bylo Tbili Khalaki, tedy „Teplá pevnost“. Je zajímavé, dodává, že existuje i lázeňské město v Čechách s názvem Teplice, jehož název pravděpodobně pochází z latinského tepidus, což znamená teplý.
Dumas tehdy ještě znát teorii indoevropské jazykové rodiny, která slova jako Teplice, тёплый, tepidus a podobná odvozuje od proto-indoevropského kořene *teplos – a považuje za pouhou náhodu, že to připomíná proto-kartvelský kořen *t’bil, z něhož pochází gruzínské tbili.
„Jeden z dvou lázeňských sluhů mě položil na dřevěnou postel a pečlivě pod hlavu umístil navlhčený polštář; poté mi natáhli nohy těsně k sobě a paže přiložili podél těla. Následně každý uchopil jednu mou ruku a začal mi praskat klouby. Praskání začalo u ramen a skončilo u konečků prstů. Po pažích přišly na řadu nohy. Když mi i nohy ‚praskly‘, přišla na řadu šíje, pak obratle a nakonec bedra. Toto cvičení, které by mohlo připomínat úplné vykloubení, probíhalo naprosto přirozeně – nejen bez bolesti, ale dokonce s podivným potěšením. Mé klouby, které nikdy nepromluvily, praskaly, jako by to dělaly odjakživa. Měl jsem pocit, že mě mohli složit jako ubrousek a vložit mezi dvě police skříně, a já bych to tiše snášel.“
„Po skončení první části masáže mě oba lázeňští muži otočili, a zatímco jeden tahal mé paže se všemi silami, druhý začal tančit po mém zádech, přičemž sem tam projel nohou po lopatkách a pak je hlučně poklepl zpět na prkno.“
Tento muž, který vážil asi 120 liber, působil zvláštně lehce, jako motýl. Vylezl mi na záda, seskočil dolů a znovu vylezl, což vyvolalo řetězec pocitů, který mě přenesl do neuvěřitelného stavu pohody. Dýchal jsem jako nikdy předtím; mé svaly místo toho, aby ochably, získaly nebo se zdály získávat mimořádnou sílu – vsadil bych se, že bych mohl zvednout Kavkaz s nataženýma rukama.“
„Tehdy začali dva lázeňští chlapci tleskat dlaněmi po mé zádech, ramenou, bocích, stehnech, lýtkách – a tak dál. Cítil jsem se jako hudební nástroj, na kterém někdo hraje melodii, a tato melodie mi připadala mnohem příjemnější než Guillaume Tell nebo všechny árie Roberta ďábla. Navíc měla tato melodie jednu velkou výhodu oproti oběma operám: já, kdo neumím zazpívat ani jednu sloku Malbrougha, aniž bych desetkrát nezpíval falešně, teď dokonale sledoval rytmus, kýval hlavou do tempa a ani na chvíli neopustil tóninu. Byl jsem přesně v tom stavu snílka: dost bdělý na to, abych věděl, že sním, ale tak potěšený, že dělám vše, abych se úplně neprobudil.“
„Nakonec, k mé velké lítosti, masáž skončila a přešli jsme k poslední fázi – mýdlení. Jeden muž mě uchopil pod pažemi a posadil mi na zadek, jako by to dělal Harlekýn s Pierrotem, když si myslí, že ho zabil. Mezitím druhý mnou třel tělo v rukavici, zatímco první nabíral z kbelíků čtyřicetistupňovou vodu a házel ji na můj hřbet a krk. Najednou muž v rukavici usoudil, že obyčejná voda už nestačí, vytáhl pytel a okamžitě jsem viděl, jak se pytel nafukuje a potí mýdlovou pěnu, ve které jsem se úplně ponořil. Pěna mi trochu štípala oči, ale nikdy v životě jsem nezažil sladší a příjemnější pocit než ten, když pěna stékala po mém těle.“
„Jak je možné, že Paříž, toto město smyslových rozkoší, nemá perské lázně? Jak to, že žádný spekulant nepřivolá dva lázeňské mistry z Tbilisi? Udělal by tím velký lidskoprávní skutek a, což je ještě důležitější, mohl by z toho vydělat skutečný majetek.“
„Úplně pokrytý vlažnou, mléčně bílou, lehkou a vzdušnou pěnou jsem se nechal dovést k bazénu a vstoupil do něj, jako bych byl přitahován neodolatelnou silou, jako kdyby tam žily nymfy, které unesly Hylase. Stejné zacházení dostali všichni moji společníci, ale já jsem se staral jen o sebe. Teprve v bazénu jsem se zdál probudit a s jistou neochotou se znovu spojil s okolním světem. Strávili jsme v bazénech asi pět minut, pak jsme vyšli ven. Dlouhé, dokonale bílé prostěradla byla rozložena na postelích ve vstupní hale; chladný vzduch nás zpočátku překvapil, ale poskytl nový příjemný pocit. Posadili jsme se na tyto postele a přinesli nám dýmky.“
„Rozumím, proč je kouření typické na Východě, kde je tabák – vůně a kouř prochází vonnou vodou a jantarovými trubkami. Ale hlíněná dýmka, nebo falešné havanské cigáro, které přichází z Alžírska či Belgie a které žvýkáme víc než kouříme… pfuj! K dispozici byly: kalyan, čibuk a hookah, a každý si mohl být podle chuti Turkem, Peršanem nebo Indem.“
„Aby večer byl úplný, jeden z lázeňských mistrů vytáhl jakýsi jednonožní kytarový nástroj, který se točil na své noze, takže struny hledají smyčec, nikoli naopak, a začal hrát žalostnou melodii doprovázející verše Saadiho. Tato melodie nás tak jemně a něžně kolébala, že jsme zavřeli oči, kalyan, čibuk a hookah nám vypadly z rukou a ano, usnuli jsme.“
Kayhan Kalhor: Improvizace v Shustari módu na kamanche, hraje na tombak Navid Afghah. Teherán, 2020
„Během šesti týdnů, kdy jsem pobýval v Tbilisi, jsem navštěvoval perské lázně každý druhý den.“
Add comment