Číňané nesnášejí alkohol. Z dvou enzymů, které jsou zodpovědné za odbourávání alkoholu, je u velké části chanské populace jeden nefunkční. Kvůli tomu se metabolismus zastaví už u acetaldehydu – velmi toxické látky. Proto jsou čínské alkoholické nápoje většinou slabé a pijí se jen v malém množství. Samozřejmě, i mezi Chany existují mužské rituály pití a soutěživost v tom, kdo víc vydrží – ale všechno v míře dosti skromné.
Vzpomínám si na svou první cestu do Číny, Silvestr roku 1995: v Pekingu panoval ledový mráz. Zmrzlý vítr z pouště byl tak krutý, že mě zachránily jen malé lahvičky mongolské pálenky „Dvouhlavý kůň“, které jsem koupil v obchodě na předměstí. Při návratu domů, na bezpečnostní kontrole na letišti, našli poslední přeživší schovanou v kapse mého kabátu a chtěli mi ji zabavit. Jak bych ale mohl opustit přítele, který mi zachránil život? Otočil jsem uzávěr, abych ji vypil hned tam. Strážník mi sevřel ruku železnou silou, aby mi zabránil v činu, který mu musel připadat smrtelně nebezpečný. Vtom se však ozval můj společník Dr. Chen: „Nech ho, oni to zvládnou.“ Strážník mě pustil – a brzy se kolem nás shromáždili jeho kolegové, aby si vychutnali to vzácné a obdivované představení.
Jiní jsou jižané – národy, které Chanové tradičně nazývali „jižními barbary“, tedy Dongové a Miaové. Ti mají, stejně jako my, enzym, který přeměňuje acetaldehyd na kyselinu octovou, takže se jed rychle odbourává. Proto u nich existuje něco, co u Chanů nenajdete: palírny spojené s hostincem.
Dongská krčma však není jako naše. Není to místo, kam si člověk zajde popovídat u sklenky – k tomu slouží „věž bubnů“, společenské centrum vesnice. Srdcem krčmy je destilační kotel, z něhož nepřetržitě kape pálenka. A jaká pálenka! Křišťálově čistá, ovocná, s obsahem alkoholu 50 až 53 %.
Kolem destilační nádoby nestojí židle, ale obrovské hliněné nádoby naplněné pálenkou, označené kaligrafickým znakem 酒 jiŭ, „nápoj“. Množství džbánů, tykvových nádob, košů, hudebních nástrojů a nápisů vytváří atmosféru starožitnictví nebo malého muzea – právě takového, jaké jsem viděl v části Ma’an vesnice Chengyang, obývané Dongy.
Uprostřed, obklopený džbány, stojí stůl na čaj. Jenže do malých degustačních šálků (品茗杯 pĭn míng bēi) se tu neleje čaj, ale pálenka. Hosté ji na místě nepijí – nechají si ji nalít do džbánu nebo láhve, aby ji mohli vypít doma či ve společnosti přátel.
Součástí výzdoby dongské krčmy jsou lebky krav, buvolů nebo jaků – jejich mohutné rohy mají zahánět zlé duchy a zároveň symbolizují mužnost.
Takové lebky často darují pastevci jako projev přátelství; kdo je nemá, může zajít do oblíbeného „obchodu s rohy“. Tam najdete všechno: malé suvenýry z rohoviny, lopatky s kaligrafickými nápisy i celé lebky s obrovskými rohy.
Cedule jednoho takového obchodu v Zhaoxingu krásně ukazuje, jak se čínská kaligrafie pohybuje mezi písmem a obrazem. Znak 牛 (niú), „kráva“, který před třemi tisíci lety vznikl stylizací čelního pohledu na kravskou hlavu, se tu opět stává obrazem, totemem, který se odvolává na tvary vystavených rohů a posiluje jejich archaické kouzlo.
Dnes ale v Zhaoxingu nenajdete jen dongské palírny. V podloubích podél kanálů – jako v malých Benátkách – mají své obchody i Miaové z hor provincie Guizhou. Jeden z nich se jmenuje 苗王 miáo wáng, „Král Miao“ – zároveň starožitnictví i hostinec.
Samozřejmě, Miaové nikdy žádného krále neměli. Název „Miao“ totiž zahrnuje mnoho kmenů, které se nikdy neoznačovaly jedním jménem; tento pojem jim dali Chanové a jiní sousedé. Ale vousatý, silný muž s bujnými vlasy, který se objevuje na fotografiích nad dveřmi i na etiketách lahví, skutečně vypadá jako král starého kočovného národa.Samozřejmě, Miaové nikdy žádného krále neměli. Název „Miao“ totiž zahrnuje mnoho kmenů, které se nikdy neoznačovaly jedním jménem; tento pojem jim dali Chanové a jiní sousedé. Ale vousatý, silný muž s bujnými vlasy, který se objevuje na fotografiích nad dveřmi i na etiketách lahví, skutečně vypadá jako král starého kočovného národa.
V jedné malé místnosti stojí hrubě vyřezaný dřevěný trůn, samozřejmě ozdobený dvěma rohy a obklopený slavnostními předměty Miaů – jako by se král chystal přijmout poddané.
Trůn je však prázdný. Za pultem se zvedá muž, který tam spal, a je až nápadně podobný „králi“ z fotografií. Není to náhoda – je to jeho vnuk.
Rodinný podnik Pálenka krále Miao se destiluje v jejich rodné vesnici. Přízemí obchodu slouží jako výstavní síň pro jejich pálenku – v různých verzích, od čerstvé roční pálenky až po čtyř- a osmiletou, luxusně balenou edici. Všechno samozřejmě v té starožitné atmosféře, jakou známe z dongských krčem.
Po chvíli mě zve nahoru. Patro se ukáže jako skutečné skladiště starožitností – přístupné jen zasvěceným a vážným kupcům, kteří chtějí vidět víc než vystavené kousky. Rozvine starý taoistický svitek – mudrc na obraze se nápadně podobá jemu i jeho dědovi.
Když se vracíme dolů, přináší nádherný starý kabát, vyšívaný zlatými nitěmi a ozdobený draky. Sbíhají se mi sliny, ale neodvažuji se zeptat na cenu. Obleče si ho, omotá si kolem hlavy miaoský turban a postaví se před portrét svého děda – s jeho dýmkou v ruce.
Za to představení se cítím povinen koupit láhev osmileté pálenky Král Miao v dárkové krabici. Dvě stě jüanů – asi dvacet eur. K tomu čtrnáct malých skleniček, abych se o ni mohl podělit se svými spolucestujícími. Potkávám je v dongské rybí restauraci. Naše verdikt je jednohlasný: je to nejlepší pálenka, jakou jsme kdy v Číně pili.
Add comment