Ziz

Židovský epilog našeho svátečního příspěvku o svatém Martinovi a jeho husách jsem uvedl tímto obrázkem, který svým zpodobněním připomíná husu a jeho podpis jasně ukazuje židovský původ. Díky tomu se skvěle hodí k ilustraci podivného příběhu o Židech, kteří na svátek svatého Martina vezli do Vídně pečené husy.

Ale co vlastně je tohle za ptáka, s tím obrovským vejcem?

Nápis říká: זה עוף שקורין אותו בר יוכני zeh ʿof she-qorin oto Bar Yochnei, což znamená „To je pták, kterému říkají Bar Yochnei.“

Teď už jen musíme zjistit, který pták se Bar Yochnei vlastně říká.

1.

Jméno se objevuje v Babylónském Talmudu. Traktát Bekhorot 57b zmiňuje mezi zábavnými příběhy o divokých zvířatech a rostlinách:

„Jednou spadlo vejce ptáka nazývaného bar yokhani (=syn hnízda) a jeho obsah zaplavil šedesát měst a vyrval tři sta cedrových stromů.“

Obrovský pták se objevuje i v Bava Batra 73b, mezi příběhy Rabbaha bar bar Hany, jehož cestování a úžasná dobrodružství se dostala až mezi Sindbádovy příběhy:

„Jednou jsme cestovali lodí a spatřili ptáka, který stál až po kotníky [kartzuleih] ve vodě, a jeho hlava sahala až do nebe. Řekli jsme si, že voda tady není hluboká, a chtěli jsme vystoupit, abychom se osvěžili. Ale nebeský hlas pravil: Nevystupujte sem do vody, protože před sedmi lety tam spadla sekera jednoho truhláře a ještě nedosáhla na dno. […] Rav Ashi řekl: Tento pták je ziz sadai, o němž je psáno: ‚Znám všechna okřídlená stvoření hor a ziz sadai je můj.‘ (Žalm 50:11)“

Existence takového obrovského ptáka je sama o sobě zázrak, ale že jich existují dvě, to by byl ještě větší zázrak. Proto pozdější komentátoři Talmudu – implicitně středověký Yalkut Shimoni a explicitně poprvé polský Maharsha (1555–1631) ve svém komentáři k Bekhorot 57b – oba ptáky identifikují jako stejné.

2.

Z toho plyne, že Bar Yochnei je totožný se ziz sadai. Ale co je to ten ziz sadai?

Jsme v lepší pozici, protože ziz sadai je zmíněn ve dvou žalmech. Často se však žádné slovo v Písmu nevyskytuje jinde. Jen kontext 50. žalmu (verše 10–11) naznačuje, co by to mohlo být:

כִּי־לִ֥י כָל־חַיְתֹו־יָ֑עַר בְּ֝הֵמֹ֗ות בְּהַרְרֵי־אָֽלֶף׃
יָ֭דַעְתִּי כָּל־ע֣וֹף הָרִ֑ים וְזִ֥יז שָׂ֝דַ֗י עִמָּדִֽי׃

Ki-lī kol-ḥaytō-yā‘ar, behēmōt beharᵉrê-’ālef.
Yāda‘tī kol-‘ōf hārīm, ve zīz sāday ‘immādī.

Problém je v tom, že i tyto dva verše se dají překládat různě, podle toho, jak kdo interpretuje slova behēmōt a zīz sāday:

for every animal of the forest is mine, and the cattle on a thousand hills.
I know every bird in the mountains, and the insects in the fields are mine.

(New International Version)

Všechna zvěř v lese přece patří mi, také dobytek na horách nesčetných.
Znám všechny ptáky v nebesích, divoké šelmy jsou mým vlastnictvím

(Bible 21)

Doslovný překlad, ponechávající nejasná slova, by zněl:

Všechny zvěře lesa jsou mé, behemōt na tisíci horách;
Znám všechny ptáky nebes a zīz sāday je můj.

Překlad „zīz sāday = polní hmyz“ nebo „ten, kdo se pohybuje po polích“ pochází od významného 11. století Rashi, který spojoval ziz se slovesem zuz („pohybovat se, hemžit se“). Ale většina raných komentátorů Babylónského Talmudu, kteří ještě byli v kontextu textu, chápala ziz sadai jako ptáka – a to obrovského ptáka. Chápali, že dva verše, každý s hapax legomenon, potvrzují, že jde o mýtická stvoření a že Adonaj tím ukazuje, že je pánem nad oběma. Stejně jako třetí zvíře, Leviatan, je zmíněn v Knize Jóbově (40:25–32) jako důkaz Boží velikosti:

„Můžeš uchopit Leviatana hákem, uzavře s tebou smlouvu, abys ho měl navždy jako svého služebníka?“

Behemót, Leviatan a zīz sāday tvoří tedy trojici. Jsou to tři gigantická stvoření, daleko přesahující lidské dimenze, ale Adonaj je stále ovládá. Podle komentátorů Talmudu je Behemót zázrakem souše, Leviatan zázrakem moře a zīz sāday zázrakem vzduchu – neboť jde o obrovského ptáka.

Behemót, Leviatan a ziz saday v hebrejské bibli Ulmské z let 1236–38, Bibliotheca Ambrosiana

O Leviatanovi už jsme zmínili, že pochází ze starověkých blízkovýchodních příběhů o stvoření, které dobře znali Židé žijící v babylonském zajetí a vpletli je do své vlastní mytologie. V době Druhého chrámu pak přísní kněžští redaktoři tyto mýty vyškrtli z oficiální verze Tóry, kterou sestavili, ale dostatečně se zachovaly v básnických či anekdotických knihách, jako jsou Žalmy nebo Kniha Jóbova.

Základní rys příběhů o stvoření je ten, že bůh nebo bohové – Elil, či později Marduk, který nahradil jeho místo – musí nejprve zkrotit chaos a jeho vůdce povstávající proti nim, především ve vodách, ale i na souši a ve vzduchu.

Takzvaný pohár ʻAin Samiya nalezený poblíž Ramalláhu (cca 2300–2000 př. n. l., dnes v Israel Museum v Jeruzalémě) představuje nejstarší znázornění příběhu stvoření. Bůh zde překonává chaos a na lodi vypouští slunce na nebeské vody. Níže jsou zobrazeny podobné scény vypouštění slunce z tzv. Lidar Höyük-prismatu (cca 1800 př. n. l.), což dokládá, že tento mýtus byl v starověkém Východě široce známý. O všem tom píše Smithsonian Magazine ve svém nejnovějším čísle z 13. listopadu 2025.

Ve vodách řádí Tiamat–Leviatan, na souši božský býk – proti němuž se musí utkat i Gilgameš – a ve vzduchu? Tam vládne Anzu (v sumersko–akkadském originále Imdugud), obrovský pták s lvím obličejem žijící v horách, který podle nejstarší dochované akkadské mytologie ukradl Enlilovy osudové tabulky – nástroj, jenž svému majiteli dává moc nad osudy všech živých tvorů – a Enlilův syn Ninurta je musí porazit a tabulky získat zpět. I s Anzu povstává svět chaosu proti novému světovému řádu a bohové jej musejí přemoci.

Vše podrobně popisuje Nini Wazana z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě v článku „Anzu and Ziz: Great Mythical Birds in Ancient Near Eastern, Biblical, and Rabbinic Traditions“ v časopise Journal of the Ancient Near Eastern Society 31 (2009).

Anzu/Imdugud na votivní desce panovníka Entemena z Lagaše, 2400 př. n. l., Louvre

Anzu/Imdugud se dvěma kozorožci na pečetidle z let 2154–2100 př. n. l., Morgan Library & Museum

Anzu/Imdugud se dvěma jeleny na měděném fryzu z doby kolem 2500 př. n. l. z chrámu Ninhursag v Tell-el-Obed, British Museum

Anzu/Imdugud na votivním reliéfu krále Ur-Nanshe z Lagaše, z bývalého města Girsu, 2550–2500 př. n. l., Louvre

Anzu/Imdugud útočící na býka (možná symbol novoluní) z Tell-el-Obed, 2600–2500 př. n. l., Penn Museum, Philadelphia

Anzu/Imdugud, přívěsek z lapis lazuli a zlata z tzv. „pokladu Ur“ nalezeného v bývalém královském paláci Mari (předpokládaný dar krále Ur vládci Mari), kolem 2500 př. n. l., Damašek, Syrské národní muzeum

Anzu/Imdugud z pokladu Tell Asmar, bývalé město Eshunna, Bagdád, Iraq Museum

Anzu/Imdugud na žezlu krále Mesilima Kishiho, věnovaném bohu Ningursu, z bývalého města Girsu, 2600–2500 př. n. l., British Museum

Souboj Ninurty a Anzu na vstupním reliéfu asyrského chrámu v Nimrudu, dnes British Museum. Ražba Ludwiga Grunera z díla Austen Henry Layard Monuments of Nineveh, 1853. Podrobný popis reliéfu je zde

Ninurta útočící na Anzu, novobabylonská pečeť z Nimrudu, 8.–7. stol. př. n. l., The Walters Art Museum

Takzvaná Adda Pečeť, kolem 2300 př. n. l.: Anzu/Imdugud před soudem bohů, British Museum

To, že Anzu se skutečně dostal do žalmu a snaží se přežít tam pod jménem zīz sāday už tři tisíce let, dokazuje i původ slova sāday – které je hapax legomenon, objevuje se jen zde v Bibli a jeho význam není jednoznačný – je odvozeno z původního akkadského stálého přívlastku Anzu/Imduguda, šadû, což znamená „horský“. Pro Mezopotámii byly hory neznámou hrozbou, odkud přicházeli útočníci a bouře, jejichž bohem byl Anzu.

Druhé použití jména tuto interpretaci potvrzuje. Žalm 80 popisuje Izrael jako nádhernou vinici, kterou Bůh přenesl z Egypta a zasadil na novou půdu, kterou však nyní ničí nepřítel:

יְכַרְסְמֶ֣נָּֽה חֲזִ֣יר מִיָּ֑עַר וְזִ֖יז שָׂדַ֣י יִרְעֶֽנָּה׃

Yekharsemennā ḥazīr miyyā‘ar, ve zīz sāday yir‘ennā

„ničí ho divoký kanec a zīz sāday požírá“

Podle analýzy Nini Wazany tyto dvě bytosti odpovídají symbolice doby vzniku žalmu: divoký kanec představuje Egypt a zīz sāday horskou Asýrii.

3.

O celých třech tisících let historie naše popiska u „husí ilustrace“ neřekne nic. Ani svazek, ve kterém je obrázek, toho moc nevysvětluje.

Obrázek pochází z jednoho z listů středověkého rukopisu nazvaného North French Hebrew Miscellany. Svazek byl sestaven mezi lety 1277–1298 v severní Francii. Poté putoval dobrodružnou cestou přes Německo, Benátky, Padovu a Milán až v roce 1839 skončil v British Library (Add MS 11639).

Obrovská kniha o 746 pergamenových foliích (1492 stran) obsahuje kromě Tóry i liturgické texty, Haggadu, nejstarší známý hebrejský text knihy Tobit, právní texty a básně Mosese ibn Ezry. Psal ji jediný písař Benjamin, ale 49 miniaturních ilustrací vytvořilo několik malířů. Obrázky byly dříve k vidění na webu British Library, ale mezitím nějak zmizely. Facsimile Editions, specializující se na facsimile hebrejských rukopisů, však tuto knihu vydalo a všechny ilustrace jsou nyní k vidění na jejich webu.

Obrázky, zobrazující převážně biblické scény, nejsou přímo spojené s textem; tvoří vlastně jakýsi miscellaneum uvnitř miscellanea. Jejich vzory čerpaly z tehdejší pařížské gotické iluminace; obrázek ptáka Bar Yochnei z inspirace tehdejších křesťanských bestiářů.

fol. 518a-517b

Obrázek Bar Yochnei stojí ve dvojici se Solomonovým soudem. Mezi nimi mnoho souvislostí nenajdeme. Ale když otočíme stránku, na následujících dvou stranách se už setkáváme se starými známými: Behemot a Leviatan!

fol. 518b-519a. זה שור הבר ze shor ha-bar „to je divoký vůl“ = Behemot, a זה לויתן ze livyātan „to je Leviatan“

Ezdráš a Nehemjáš v 5. století, po návratu z babylonského zajetí a po sestavení konečné verze Tóry, mohli z textu vyčistit babylonské a kanaánské stvořitelské mýty, které zobrazovaly stvoření jako boj bohů s mocnostmi chaosu, a vědomě je nahradit monoteistickým příběhem, v němž jediný Bůh stvoří svět svou prostou řečí bez jakéhokoli odporu. Přesto poražení hrdinové těchto mýtů našli útočiště v poetických dílech, v Žalmech a v Knize Jóbově, a v rabínské tradici, která je vykládala – a tam žijí dál už tři tisíce let.