Brány mrtvých v Gubbiu

Gubbio je nejkrásnější středověké město Itálie. Kdo se o tom nepřesvědčí pohledem z úbočí hory Monte Ingino, ze zahrady paláce Montefeltro nad radnicí, musí uvěřit nápisům u městských bran, které to samé oznamují v italštině. A skutečně – je na tom něco pravdy.

Maďarskému čtenáři může být Gubbio známé ze dvou důvodů. Prvním je příběh o vlku z Gubbia, který se zkrotil na přímluvu blahoslaveného Františka, jak se vypráví v Jókaiho kodexu, první maďarské knize z doby kolem roku 1440. Druhým je otec Severinus, který se uchýlil do kláštera svatého Ubalda, a brány mrtvých, které Antal Szerb ve svém románu Cesta na mesačného svitu zapsal do maďarského literárního povědomí.

Doktor Ellesley zmiňuje brány mrtvých ve Folignu, kde se Mihály právě zotavuje:

„Víte,“ řekl, „byl jsem městským lékařem v Gubbiu, než jsem začal pracovat zde v nemocnici. Jednoho dne mě zavolali k pacientce, která zřejmě trpěla těžkou nervovou chorobou. Bydlela ve Via dei Consoli, naprosto středověké ulici, v tmavém starém domě. Byla to mladá žena, nebyla z Gubbia, ani Italka; nevím, jaké byla národnosti, ale mluvila výborně anglicky. Velmi krásná žena. Obyvatelé domu mi řekli, že u nich bydlí jako platící podnájemnice a že už nějaký čas trpí halucinacemi. Její fixační myšlenka byla, že brána mrtvých v noci zůstává otevřená.“

„Jaká brána?“

„Brána mrtvých. Víte, v Gubbiu mají tyto středověké domy dva vchody: jeden obyčejný pro živé a vedle něj užší pro mrtvé. Tato brána se otevírá jen tehdy, když se z domu vynáší rakev; potom se znovu zazdí, aby se mrtvý nemohl vrátit. Věří se totiž, že mrtvý se může vrátit pouze místem, kudy odešel. Brána navíc neleží na úrovni ulice, ale asi metr výš, aby se rakev mohla předat těm, kteří čekají venku. Žena, o níž mluvím, bydlela v takovém domě. Jedné noci se probudila, protože se brána mrtvých otevřela, a vstoupil někdo, koho velmi milovala a kdo byl už dávno mrtvý. Od té doby přicházel mrtvý každou noc.“

Nakonec se Mihály skutečně vydá do Gubbia, aby se setkal s tímto mrtvým i s těmi, kdo ho milovali.

Když vyšel z katedrály, zabočil do Via dei Consoli. „To je ta ulice, o níž mluvil Ellesley,“ pomyslel si. A opravdu, této ulici by člověk uvěřil všechno. Ponurá, stará, bezútěšná, zároveň chudá i důstojná – v jejích černých středověkých domech si člověk představoval obyvatele, kteří už po staletí žijí jen ze vzpomínek na slavnou minulost a z chleba a vody…

A skutečně, už u třetího domu bylo vidět bránu mrtvých: vedle hlavních dveří, asi metr nad zemí, úzký zazděný gotický otvor. Téměř každý dům ve Via dei Consoli má takovou bránu; kromě nich tam už téměř nic není – a nejméně lidí.

Brány mrtvých lze spatřit i dnes, když člověk prochází Via dei Consoli. Poznáte je podle jejich vysokých, úzkých gotických oblouků a podle zdiva, které je uzavírá a liší se od elegantních kvádrů fasády – bývá chudší, z cihel nebo kamene. Některé byly později přestavěny na okna nebo dveře. Lidé už dnes neumírají doma a jen službu konající lékař v nemocnici se musí bát bloudících duší.

Nejmalebnější průvod bran mrtvých však nevede po Via dei Consoli, ale po Via dei Galeotti, uličce, která se vine za domy. Osvobozená od slavnostnosti hlavní ulice se tato ulička volně kroutí, zužuje a rozšiřuje, stoupá i klesá podle fasád, arkýřů a portálů. Nad ní se klene množství oblouků, které spojují jeden dům s druhým – kdysi to byly zkratky k zahradám nebo mostíky, jimiž si majitelé spojovali svůj dům s domem sousedky, kterou si vzali za ženu kvůli její výhodné poloze. Přes mnohé přestavby zde zůstalo méně bran mrtvých než na hlavní ulici, ale ty, které se zachovaly, se otevírají do uličky s takovou atmosférou, že se – zejména za soumraku – může každou chvíli objevit duch dávného obyvatele, který hledá vstup do svého bývalého domu.

Ale sloužily brány mrtvých opravdu k tomu, aby zabránily duchu mrtvého vrátit se domů? Víme, že v některých archaických společnostech duše zemřelého nějaký čas – týdny, čtyřicet dní – bloudí poblíž, touží po životě a může ho, je-li třeba, živým vzít. Proto je třeba se před ní chránit. Ve staré Itálii však neznáme obřady, které by měly mrtvé držet dál. Známe ale jiný druh brány mrtvých – přesněji dvojité brány pro mrtvé a živé – které mohly napadnout i Antala Szerba, kdyby ve své knize důsledněji rozvinul, co psal o etruském kultu mrtvých.

Brány mrtvých se nevyskytují jen v Gubbiu, ale také v Umbrii, Toskánsku, Markách a severním Laziu – tedy právě v oblastech, kde kdysi žili Etruskové, kteří předali svou kulturu dál a postupně splynuli s latinizovaným obyvatelstvem. Je tedy pravděpodobné, že jde o etruskou tradici. V etruských nekropolích najdeme rovněž dvojité brány: skutečné pro živé, kteří přinášejí rakev a pohřební dary, a falešné portály, malované nebo vytesané, pro mrtvé, kteří jimi slavnostně vstupují do záhrobí.

Vedle těchto portálů často stojí okřídlení strážci s pochodněmi nebo kladivy, v nápisech nazývaní Charun. Jsou to etruské obdoby řeckého Chárona, ale místo aby převáželi duše přes řeku Léthé, otevírají bránu svým kladivem před průvodem doprovázejícím mrtvého – nebo před samotným mrtvým na koni, jak to vidíme na etruských sarkofázích.

Etruské brány mrtvých tedy nebyly východy z domu živých pro nežádoucího zesnulého, ale slavnostní vchody pro oslavovaného mrtvého do vyššího, transcendentního světa. Neměly bránit jeho návratu, ale oslavit jeho přechod – a zároveň uzavřít cestu těm živým, kteří ještě nejsou hodni vstoupit.

S úpadkem etruského kultu mrtvých a skalních hrobek tyto dvojité brány zmizely.
Zdá se však, že jejich potomci považovali onu slavnostní bránu přechodu do záhrobí za natolik významnou, že ji znovu vytvořili ve svých vlastních domech. Získala tak zároveň praktickou funkci – vynášet rakev – a později i pověrčivou – zabránit návratu mrtvého.

Zajímavý je jeden středověký pramen: druhá kapitola Fioretti svaté Kláry z Assisi. Vypráví se v ní, že Klára, když se rozhodla tajně vstoupit do řádu svatého Františka, opustila rodný dům právě bránou mrtvých. Zemřela tak pro svůj předchozí život, pro rodinu i pro svět – a zároveň vstoupila do vyššího života, podobně jako etruští mrtví. To byl původní význam brány mrtvých.

Tento výklad dává i jinému „portálu mrtvých“, o němž jsem nedávno psal, nový smysl: totiž oltářnímu obrazu, který vznikl roku 1418 v Gubbiu, jehož hlavními postavami jsou svatý Antonín Poustevník a svatý Vavřinec. Jeho výjevy zobrazují kontrast mezi tímto světem – pouští plnou zla – a dobrou smrtí, branou do vyššího, transcendentního života. Také samotný oltář je branou, neboť funkce těchto raně renesančních vícepanelových oltářů – stejně jako jejich předchůdců, byzantských ikonostasů – spočívá právě v tom, že jsou uzavřenými branami, které „jako v temném zrcadle“ odrážejí onen transcendentní svět, do něhož doufá věřící jednou vstoupit, až přijde jeho čas. Občan Gubbia, který tento oltář dal postavit a ozdobil jej svým erbem ve stejném duchu jako jeho etruští předkové, kteří stavěli brány svých mrtvých.