Přízrak komunismu neobchází Tiranu v podobě ideologie, ale jako skupina toulavých soch, které jaksi nemohou najít své místo.
Monumentální bronzové sochy Stalina a Lenina stávaly před pádem socialismu na dvou hlavních tiranských náměstích. Stalinova na hlavním náměstí, na tom samém podstavci, kde dnes stojí Skanderbeg. (Už jsem psal o tom, jak nepostradatelnou roli hrály podstavce předchozích režimů jako hotové základny pro nové sochy.) Leninova pak o něco jižněji, na bulváru Dëshmorët e Kombit – tedy Ulici mučedníků národa.
Po změně režimu se tyto symboly staly natolik nevhodnými, že je v roce 1991 demonstranti strhli z podstavců. Tolik prozíravosti však už neměli, aby je také rozřezali, jako se to stalo v Budapešti v roce 1956 – a tak našli doslova padlí vůdci útočiště na zadním dvoře blízké výtvarné akademie, ve stínu bývalého královského paláce, naproti pyramidě postavené jako mauzoleum Envera Hodži. Tady přečkali bouřlivé dekády albánské demokracie, doufajíce, že se jednou národ vrátí ke své „tradiční“ kultu osobnosti, a tehdy se k nim opět obrátí štěstěna. Nevadilo, že nejsou na očích – kdo o nich věděl, mohl přijít na dvůr a vyfotit si je.
Druhá velká Stalinova socha, ta napravo na fotografii, nestála sice v centru, ale byla stejně výrazná – před radnicí čtvrti Kombinat, domova velkých textilních továren, jihozápadně od centra, jak ukazuje následující fotografie:
Pod rouškou covidu se však – jako leckde jinde – změnilo v Tiraně mnoho. Po pěti letech jsem se sem chtěl vrátit, ale uvítal mě pohled, jako kdybych byl malý Boka z „Chlapců z Pavelské ulice“. Na dvoře a kolem něj se tyčila betonová kostra nové budovy, a sochy nikde. Ptám se policisty naproti, kam zmizely, ale když slyší jejich jména, zatváří se nevlídně a anglicky mi sdělí, že anglicky neumí.
U betonového bunkru věnovaného obětem komunismu vypráví samozvaný průvodce něco italským turistům. Ptám se jeho – a on mě rutinně posílá směrem k vile Mehmeta Shehua.
Mehmet Shehu, syn bývalého imáma, z něhož se stal zapálený revolucionář, dobrovolník ve španělské občanské válce a fanatický stalinista, si po roce 1944 jako nekompromisní velitel lidové armády získal uznání Envera Hodži. Ten mu po čistce ministra vnitra Koçiho Xoxe věnoval jeho místo. Až do smrti byl Shehu „dvojkou“ země, pevně stojící na tvrdé linii. Když se ho při jedné návštěvě Moskvy Chruščov zeptal, co považuje za Stalinův největší zločin, Shehu mu bez obalu řekl: „To, že vás neodstranil včas.“ On byl také architektem bratrského spojenectví Albánie a Číny, posledních dvou bašt stalinismu až do konce režimu.
Shehu však tak dlouho nevydržel. 17. prosince 1981 ho našli mrtvého ve vile s kulkou v hrudi. Podle oficiální verze šlo o sebevraždu. Brzy nato však zatkli jeho bratra, manželku, syna i dvě dcery – všichni zemřeli ve vězení během 80. let. Mladší syn Bashkim přežil a po pádu socialismu se snažil očistit otcovo jméno, tvrdíc, že šlo o politickou vraždu. A i důvod řekl do televize. Jako to bývá v mýtech – za vším je žena. Shehuův bratr se zamiloval do dívky z „nevhodné“ rodiny: část příbuzných v USA, část v albánských věznicích. Šéf obávané tajné policie Sigurimi chtěl, aby Shehu svého bratra přesvědčil. Ten jen odsekl: „Je mladý. Nech ho milovat.“
Verzi Bashkima Shehua podporuje i to, že po otcově smrti nejenže zmizela ve vězení celá jeho rodina, ale i sám Shehu se najednou ukázal být chytrým jugoslávským, americkým i sovětským špiónem. Enver Hodža to ostatně rozepsal ve své knize Tiotisté z roku 1982, v několika kapitolách líčící Shehuovu proradnost.
O Shehuově pádu a smrti vyšla později ještě jedna, daleko čtivější kniha, publikovaná už po pádu režimu: román Ismaila Kadareho Nástupce (Pasardhësi). Myslím, že česky dosud nevyšel, ale autor sám jej považuje za své největší dílo – nejspíš právě pro osobně prožitou dobu.
A tak našly Stalin a Lenin nový domov právě v jeho zahradě. Na tom nejvhodnějším místě – u svého posledního věrného. U vjezdu do vily zakazuje vstup cedule a zákaz potvrzuje i ozbrojený strážný u brány rozhodným gestem. Říká se, že dům využívá vláda pro protokolární akce. Každopádně z něj právě vyjíždí černé obrněné auto a strážný mu zasalutuje. Možná tu dodnes sídlí tajná policie? Docela by to k duchu těch soch sedělo.
K bráně sice nesmíme, ale ze sousedního parku můžeme vilu i sochy v ní v klidu fotografovat – tomu strážný nebrání. Pod stromy je dobře vidět Leninova hlava, hned za bránou stojí Stalin, před ním nechvalně proslulé černé auto Sigurimi, sovětský ZIS – dnes už veterán. Napadá mě, zda v něm dnes nevozí staré komunisty, aby se hned cítili „jako doma“?
Režim se však také něčemu přiučil. Aby přítomnost soch ospravedlnil, vypůjčil si argument od opozice: sochy tu údajně stojí jako umělecká instalace. Zvláštní argument v době, kdy je interaktivita považována za základ moderního umění – tedy že dílo tvoří nejen ruka umělce, ale i zrak diváka. Tady, ukryté v zahradě vily a s potenciálními diváky drženými v uctivé vzdálenosti, připomínají spíše středověkou definici umění: stačí, když je vidí Bůh.
A nejsem si jistý, jestli chci ten nový krásný svět, který se tu zjevně už připravuje, v němž tahle instalace zase získá plnou veřejnost.
Add comment