Jesličky

V Betlémě prší. Déšť začal už ráno v Jeruzalémě a Zeď, která obvykle všechno tak účinně zadržuje, proti tomuto dešti nemá šanci. Kanály jsou už ucpané a voda stéká po svažitých ulicích v potocích, vlny jí tvoří silné nárazy větru. Poutníci, s deštníky a chodící po vodě, se drží, aby se dostali z autobusového parkoviště až k kostelu Narození Páně. U malé kamenné brány obrovské starověké baziliky je třeba se hluboce sklonit, abyste vstoupili. Uvnitř je stále klid, dvě hodiny před půlnocí sedí před ikonostasem jen pár lidí. V kryptě pod ikonostasem je však vzduch dusivý: skupiny poutníků z Číny, Malajsie a Filipín se tlačí s úctou, zpívají zvláštní melodie a líbají osmihvězdou stříbrnou hvězdu, skrz jejíž skleněné okénko lze nahlédnout do jeskyně. Před hvězdou agresivní jeptiška nadává v několika jazycích těm, kteří sestoupili po schodech vedoucích nahoru, místo aby nahoře bylo napsáno, které schodiště je které. U arménského oltáře modlí arabská policistka a ochotně zvedá kordón, aby mi umožnila fotit zblízka. V katolickém kostele přistavěném k řecké bazilice se již shromažďují věřící na půlnoční mši. Projdeme bezpečnostní kontrolou, můj deštník je odebrán a pak vrácen při odchodu. Ve klášteře mi cestu blokují mladí františkáni, hledáme společný jazyk a domlouváme se na španělštině. Požadují vstupenku. Vstupenka není. Lze ji bylo koupit online od září, ale už je vyprodána. Za mnou se hromadí ti, kteří o tom také nevěděli. Mladí jsou bezradní, každých pět minut žádají o minutu trpělivosti. O půl hodiny později se objeví velký arabský skautský vůdce a hlučně vyhání všechny nepovolané návštěvníky jesliček malého Ježíše. Při odchodu hledám svůj deštník, ale někdo ho už vzal. Bezpečnostní personál se usmívá, moc je to nezajímá. Když je přesvědčuji, podají mi jiný deštník, přijímám ho; nemohu vyjít do lijáku bez deštníku. Vyhození zůstávají bezradně stát před kostelem. Vrátím se do baziliky, protože při obcházení jsem si všiml, že tajný chodník s velkými železnými dveřmi spojuje oba kostely, takže je možné projít ke jeskyni i z katolické části. Odtud je možné sledovat latinskou mši z řeckého kostela. Schovám se u křídla dveří, postupně přicházejí další a klenutý vstupní prostor se plní. Latinský patriarcha a duchovenstvo vstupují do kostela vedení třemi muži v podivných osmanských róbách; začíná modlitba, pak mše. Sbor podává slabý výkon, jejich hlas se snaží dostat do vyšších poloh. Uvnitř kostela, napravo a nalevo od vstupních sloupů, jsou velké obrazovky; přítomní sledují právě tyto dvě, protože poskytují lepší výhled než oltář. Všichni neustále fotí, selfie, natáčí obrazovky. Mezi námi prorazí žena s červeně nalakovanými nehty a odbarvenými vlasy, aby mohla s telefonem fotit, přičemž podle toho, co vidím, na fotkách nic není. Když je za tuto vlezlost napomenuta, rozčiluje se a křičí: „Já zastupuji irácké křesťany!“

Anglická kázání patriarchy jsou odměněna potleskem a většina davu se vydává ven. Je půl jedné; turistické autobusy do Jeruzaléma odjíždějí v 12:40 – kdo chce zůstat na druhou část mše, musí si zajistit taxi. Jdu před kostel. Déšť stále padá, kola černých limuzín stříkají vodu, notabili už odjíždějí domů. Vracím se dovnitř, teď mi už nikdo nebrání. V pomalu se vyprázdňujícím chrámu mše pokračuje. Nikdo už nefotí selfie, ti co zůstali, sledují kněze. Sedám si do vedlejší kaple naproti jesličkám. Nabízím ty, které jsem přivedl s sebou.