Türkiye Today – jeden z nejlepších newsletterů informujících o vzrušujících nových výsledcích archeologických vykopávek v Anatolii – a turecký archeologický portál Arkeolojik Haber oznámily 10. prosince, že v hrobce v antické nekropoli Hisardere u Nikaie byla nalezena krásně zachovaná freska Dobrého Pastýře . Ale keramická replika fresky byla již dvě týdny předtím předána prezidentem Erdoğanem papeži při jeho návštěvě Turecka.
Nekropole Hisardere sloužila především jako pohřebiště bohatých nikaijských rodin od 2. do 5. století n.l. Toto hypogeum – podzemní klenutá hrobka – mohlo patřit právě takové rodině. Na východní zadní stěně naproti vchodu, nad vyvýšenou kliné – symbolickým či skutečným místem odpočinku zemřelého – je namalován „římský“ pastýř v tunice. Stojí uprostřed bujné, květinami porostlé louky mezi berany a jednoho má přes rameno. Podle stylistické chronologie hrobů v Hisardere pochází tato freska ze 3. století, tedy ještě před legalizací křesťanství v roce 312.
Přední část kliné je zdobena ptáky zobajícími bobule – běžné symboly duše – zatímco severní stěna ukazuje pár sedící u hostiny. Buď se účastní svého vlastního pohřebního rituálu podle etruské vizuální tradice, nebo si vychutnávají sladký, bez hořkosti nápoj ze života po smrti.
Freska Dobrého Pastýře je obzvlášť významná tím, že jde o jedinou známou podobu tohoto křesťanského motivu nejen v Anatolii, ale i mimo Itálii.
V Itálii, zejména v Římě, byl tento motiv nejoblíbenější křesťanský motiv. Pouze z římských katakomb je známo 114 jeho zobrazení, což je dvojnásobek výskytu druhého nejběžnějšího motivu – proroka Jonáše symbolizujícího vzkříšení. Často se objevuje také na sarkofázích a jako samostatné sochy v hrobkách.
Katakomby Priscilla, 3. století
Sarkofág Tří Pastýřů z katakomb Praetextatus, cca 370–400, nyní v muzeích Vatikánu
Mramorová socha z konce 3. nebo začátku 4. století z katakomb Callixtus, nyní v muzeích Vatikánu
Co mohl motiv Dobrého pastýře znamenat pro první křesťany, když si jej tak často volili jako jediný či hlavní obraz nad místem svého posledního odpočinku?
Postava Dobrého pastýře – jak vysvětluje významný blízkovýchodní antropolog a biblista Kenneth E. Bailey (1930–2016) ve svém zásadním díle The Good Shepherd. A Thousand-Year Journey From Psalm 23 to the New Testament (2014) – představuje pouze poslední, devátou epizodu dlouhého příběhu, který se táhne po celé tisíciletí od 23. žalmu až k Janovu evangeliu. Dokonce bychom si mohli představit i „předchozí sérii“, zachycující pastevecké postavy starověkých blízkovýchodních říší.
Sumerská socha „krále-pastýře“, Národní muzeum Iráku
Jednou z klíčových metafor starověkého Předního východu bylo pojetí panovníka jako pastýře, kterého bohové pověřili vedením lidu a péčí o jeho blaho. Tak se například sumerský vládce Gudea (2140–2120 př. n. l.) označuje v zakládacím textu chrámu boha Ningirsua jako sipa zid, „pravý pastýř“:
„Vládce řídil své město, jako by mluvil k jedinému člověku. Země Lagaše stála při něm jako děti při své matce. Rozvázal pouta, odstranil okovy; obnovil spravedlnost…, zrušil obvinění a uvěznil ty, kdo si zasloužili trest.
Zrušil jazyk biče a hole a nahradil jej vlnou ovcí. Žádná matka nekřičela na své dítě. Žádné dítě neodporovalo své matce. Žádný otrok nebyl bit svým pánem, žádná služka nebyla biti svou paní. … Vládce očistil město, provedl očistný oheň. Vyhnal z něj nečisté.“
Sumerská socha „krále-pastýře“, Fine Arts Museum, Boston
Bible tuto představu radikalizuje tím, že samotného Boha představuje jako pravého Pastýře v Žalmu 23, a odmítá tak myšlenku, že by lidské blaho záviselo na jakémkoli pozemském vládci, byť sebevlídnějším: „Hospodin je můj pastýř, nic mi neschází…“
Ve své podrobné analýze Bailey ukazuje, že nejde o idylický obraz, nýbrž o nebezpečnou cestu. „Zelené pastviny“ a „vody odpočinutí“ znamenají v suchém prostředí Blízkého východu především přežití, nikoli hojnost. „Údolí stínu smrti“ označuje skutečná, fyzická ohrožení. Pastýř zde není romantickou postavou, ale aktivním ochráncem. Závěrečná scéna – pohostinnost, stůl, olej, dům – vyjadřuje věrnost smlouvě a konečné přijetí. Struktura žalmu je chiastická: v jeho středu stojí věta „Ty jsi se mnou.“
Tento obraz osobního Boha jako Dobrého pastýře se dále rozvíjí v pozdějších textech. Jeremjáš 23, Ezechiel 34 a Zacharjáš 10 obsahují ostrou kritiku zkažených politických „pastýřů“, kteří „pasou sami sebe“, a zároveň zaslíbení příchodu pravého Pastýře, jímž je sám Bůh.
Ježíš na tento obraz navazuje v evangeliích. V Lukášově evangeliu (kap. 15) dvě těsně propojená podobenství – o ztracené ovci a ztracené minci – ukazují Boha, který jako otec i matka aktivně hledá ztraceného člověka a raduje se z jeho nalezení. V Markovi 6 cítí soucit se zástupy, „protože byli jako ovce bez pastýře“, a učí je. V Matouši 18 vysvětluje, že být pastýřem znamená pokoru a službu. A konečně v Janovi 10 výslovně prohlašuje, že on sám je oním Dobrým pastýřem zaslíbeným ve Starém zákoně, který dává svůj život za ovce.
Motiv Dobrého pastýře patří k nejstarším obrazovým tématům křesťanství. Jeho rozšíření usnadnila existence starších, nekřesťanských vzorů, které bylo možné nově vyložit. Jedním z nich byl Hermés Kriophoros, nesoucí berana určeného k oběti, aby ochránil město Tanagru před morem. Stejně jako v mnoha jiných případech převzalo rané křesťanství známý vizuální motiv – jednak proto, aby nepřitahovalo pozornost, jednak proto, že jej umělci již ovládali. Význam se však zásadně proměnil: obětní beránek byl nahrazen obrazem, s nímž se věřící mohli ztotožnit, neboť dobrý Pastýř je sám hledal – stejně jako hledal je, většinou první a druhé generace obrácených, v pohanském světě – a položil za ně svůj život. Nemohli být v bezpečnějších rukou, než čekajíce na vzkříšení pod ochranou takového Pastýře.
„Jaké bylo lidové náboženství prvních křesťanů? Bylo to, jedním slovem, náboženství Dobrého Pastýře. Laskavost, odvaha, milost, láska, krása Dobrého Pastýře pro ně byla, pokud se tak dá říct, modlitební kniha i články, vyznání víry a kanony, vše v jednom. Dívali se na tuto postavu a ona jim sdělovala vše, co si přáli.“
A. P. Stanley, Lectures on the History of the Eastern Church, 1859
Add comment