Před sedmdesáti lety, 15. července 1944, byl zveřejněn výnos budapešťského starosty, podle něhož se více než dvě stě tisíc Židů v Budapešti – kteří již od 5. dubna museli nosit žlutou hvězdu – muselo během jednoho týdne přestěhovat do domů jim určených. Vchody těchto domů musely být podle nařízení označeny „kanárkově žlutou Davidovou hvězdou“. Židé natěsnaní v těchto domech – často několik rodin v jednom bytě – směli vycházet pouze dvě hodiny denně, mezi třetí a pátou hodinou odpolední. Od neúspěšného pokusu regenta Horthyho vystoupit z války a od nacistického převzetí moci 15. října až do konce listopadu, kdy byli obyvatelé domů se žlutou hvězdou přesunuti do budapešťského ghetta, byli opakovaně obtěžováni a odváděni nacistickými oddíly. V hlavním městě se nacházelo přibližně dva tisíce takových domů, které lze dnes poprvé vidět pohromadě na mapě vytvořené Archivem otevřené společnosti v Budapešti.
OSA, která již více než rok shromažďuje a zveřejňuje na samostatných stránkách a na facebookové stránce dokumenty a vzpomínky spojené s domy se žlutou hvězdou, uspořádala včera, v nejdelší den roku, spolu s bývalými i současnými obyvateli těchto domů jejich první společné setkání. Bohatý program, zahrnující více než dvě stě míst, sahá od pietních setkání a svědectví pamětníků přes koncerty a filmové projekce na dvorech až po procházky propojující několik domů.
V sobotu ráno se scházíme na dvoře jednoho z domů se žlutou hvězdou v okolí náměstí Teleki, kde se před válkou nacházel proslulý hadrářský trh – v mém dětství už jen obyčejný trh s potravinami. Byla to chudá čtvrť, stejně jako dnes, první zastávka Židů přicházejících z venkova do hlavního města. Žilo zde třicet tisíc Židů, tedy patnáct procent všech obyvatel Budapešti, natěsnaných ve velkých domech s vnitřními dvory a pavlačemi. Není náhodou, že téměř každý dům v hlavní ulici čtvrti, v ulici Népszínház vedoucí z náměstí Teleki do centra města, byl domem se žlutou hvězdou. V několika výjimečných případech si obyvatelé sami požádali o tento status na radnici a svou žádost podpořili obálkou s deseti tisíci pengő – šedesátinásobkem průměrné měsíční mzdy – aby mohli zůstat ve svých bytech, vypráví Tamás Márton na dvoře domu číslo 46, kde dodnes žije.
Prohlídku vedou mladí badatelé z bytové synagogy na náměstí Teleki. Kdysi se v této čtvrti nacházelo více než padesát takových modliteben – bytů přeměněných na malé synagogy – dnes zůstala jediná. Nadace Jakaba Glásera, pojmenovaná po nedávno zesnulém legendárním vůdci obce, se snaží rekonstruovat zmizelý židovský svět náměstí Teleki a jeho okolí prostřednictvím sběru dat a rozhovorů s posledními pamětníky. Jejich první publikace, plánované na letošní podzim, budou rovněž představeny.
„Bylo 15. října 1944, když Horthy vyhlásil půldenní dočasné odtržení od války. Nikdy na to nezapomenu: byl to neděle, stejně jako den nacistické okupace. Den radosti. Dozvěděli jsme se, že Maďarsko opustilo válku a obrátilo se proti nacistům. První, co se stalo, bylo, že dospělí sestoupili a sundali žluté hvězdy z bran. A pak, odpoledne téhož dne, ještě za světla, se z ulice Homok objevili nacisté a maďarští četníci přes střechy. Zařvali na nás, abychom sestoupili do dvora. Byl jsem tak vystrašený a ovládnutý panikou, že jsem řekl matce, aby skočila ze čtvrtého patra a spáchala sebevraždu. Matčina odpověď byla plácnutí přes zadek. Sestoupili jsme, postavili se do řady, a pak jsme museli jít s rukama nad hlavou, děti i starší. Přes ulice Népszínház, Kun a Rákóczi, ulici Kerepesi až k Tattersallu [dostihové dráze].“ (Rozhovor Pamětní nadace s Ivánem Bánkim)
Rozhovory odkazují na několik dosud neznámých historických linií. Například role židovských gangsterů, kteří – jak víme i z románů místního autora Endre Fejese – byli dominantními postavami osmého okrsku, stejně neslavnými před válkou jako dnes. Několik svědků zmiňuje jistého Miklóse Lantose, který oblečený v nacistické uniformě převzal od skutečných nacistů velení nad židovskými skupinami vedoucími k popravě, a tím je zachránil. Podle jiných se více než jeden místní židovský gangster převlékl za nacistu, a tak se mohl dostat blízko k nic netušícím nacistům a „vyřešit je cihlou“, a dokonce organizovali ozbrojený odpor trvající několik dní v ulici Népszínház po převratu 15. října. To je také připomenuto pamětní deskou na zdi čísla 46 v ulici Népszínház. Ale zda se to skutečně stalo takto, nebo je jen dobré věřit, že i bezbranní měli své vlastní Robin Hudy, není jisté. Každý svědek si pamatuje jinak. Někteří říkají, že žádné povstání vůbec nebylo, pouze nacistický správce domu číslo 59 vystřelil na ulici, aby způsobil problémy židovským obyvatelům domu. Jedno je jisté: oběti.
„17. října 1944 kolem 9. hodiny ráno se okolím ulice Népszínház a náměstí Teleki rozléhal hluk ohromného palby… Jeden z domovníků nám tajně řekl, že se mezi nacisty a Židy střelba z oken… Z domu naproti číslo 59 brzy leželo na silnici jednadvacet krvavých těl.“ (Rozhovor Pamětní nadace s Dr. Józsefem Balázsem)
Ve dvoře čísla 59 si nyní bývalí svědci vzpomínají na události. Podle Endre Jakaba byly ženy a děti odvedeny na dostihovou dráhu, zatímco muži, celkem dvacet dva, včetně jeho otce, byli postaveni před dům a tam byli střelbou zabiti jeden po druhém. Vnuk jednoho z nich, Nick Barlay z Londýna, zkoumá historii své rodiny již mnoho let a nyní čte ze své knihy, nedávno přeložené do maďarštiny, co se mu podařilo zjistit o smrti svého dědečka.
Pamětní akce končí. Ale než se účastníci prohlídky mohli rozptýlit a užít si další programy, Tamás Adler, vedoucí prohlídky, vytáhl láhev košer slivovice destilované na náměstí Teleki. Připíjíme na narozeniny Ference Reislera, který nám právě vyprávěl své vzpomínky z před sedmdesáti lety. Le hayim, říkáme podle židovského zvyku, na život.
Add comment