Dvacet čtyři

základy se vyhouply vzhůru
výšiny se ponořily do hlubin
Libeň, listopad-prosinec 1916
Ladislav Klíma, v: Bohumil Hrabal, Svatby v domě

Dům, který jsem hledal, působil celkem příjemně, před branou stála plynová pouliční lampa, chodník vydlážděný kostkami musel být už dávno odvalen a příkop byl nedávno znovu zakryt. Plynová lampa už hořela, viděl jsem, že číslo je správné – dvacet čtyři. Vešel jsem dovnitř. Předsíň voněla po vylitém víně a chladu. Omítka padala z vlhkých zdí jako vrstvené těsto. Když jsem vstoupil na dvůr, sotva jsem mohl uhnout stranou. Plavovlasá žena v podprsence a fialových kalhotách lila vodu kbelíky až k parapetům oken, pak ji smetala koštětem do malého kanálku. Brodil jsem se dlouhou kaluží ke schodům, vystoupal šest schodů a dostal se do druhého, menšího dvora. Nahoře se podél prvního patra táhl vnější balkon zdobený litinovým zábradlím a nad ním se tyčil sousední dům, prostě dvoupatrová holá zeď s odlupující se omítkou, obrovská stěna bez oken, tak dlouhá, že zatěžovala dům s vnějším balkonem a osvětleným oknem. Vlevo stál rám na vyprášení koberců a za ním se otevřely dveře prádelny, z nichž vycházel zápach pracího prášku a odpadních vod. A já šel vpřed, sváděn tím světlem v přízemí, studeným světlem lampy, kterou šlo vytahovat a spouštět. Na rozdíl od příjemné atmosféry malého dvora, toto okno vysílalo takový chlad, že jsem se třásl. Před zdí rostly dva zimolezy, táhly se po drátech napnutých přes malý dvůr, jejich výhonky a popínavky visely dolů a pak se zase stáčely nahoru, snadno se dotýkaly mých ramen, a já jsem se odhodlal a šel k oknu.

Byl mi přidělen pobyt v Libni, v Domě vědeckých pracovníků, alespoň tehdy se tak říkalo desetipatrové betonové věži, která se tyčila jako samostatný obelisk na okraji Prahy na vršku, uprostřed neuvěřitelně prázdného pole, nad vinicemi, loukami, malými chalupami a dálnicí v dálce. Ulice Vysočanská pokračovala ze Sokolovské klikatě, brzy jsem nechal za sebou cedule „Pozor pes“ a „Vstup zakázán“, šotolinová cesta vedla dál po otevřeném poli, musel jsem se dvakrát vrátit, abych se zeptal, zda mám správné informace. Ale před tím a nade vše jsem chtěl podniknout svou pouť k domu, který pro mě tehdy znamenal Libeň a Prahu, veškerou dobrou a tvůrčí sílu, díky níž bylo možné přemoci moře zla té doby.

Řídil jsem se relativně novou mapou, nejlepší, jakou šlo v Budapešti koupit, ale tehdy, rok po revoluci, byla realitou už překonána; Praha protahovala své stísněné členy, jako by se právě probudila z omámeného spánku po chaotické a opilé zábavě, struktura ulic praskala, základy se vyhouply vzhůru, výšiny se ponořily do hlubin. Hledal jsem Na Hrázi, ulici Přehrady, Přehrady věčnosti, jak ji nazývali Hrabal, Vladimír a Egon Bondy, u brány Libně, poblíž mrtvého ramene Vltavy, kde Tekla, maďarská hraběnka, manželka Vladimíra,

se koupala nahá o poledni, rybáři házeli sítě marně, cyklista proletěl rákosím břehu a dobrovolně skočil do vody, jaké tělo měla, co říkáš, jaké tělo,

ale nemohl jsem pokračovat po Zemklové, protože byla jednosměrná v opačném směru, jen pro tramvaje. Zaparkoval jsem Trabanta na malém autobusovém terminálu za nově postavenou stanicí metra Palmovka, kde jsem našel volné místo mezi neohrabaně položenými novými obrubníky a hromadami stavebního odpadu, a jakmile jsem vystoupil z auta, okamžitě jsem věděl, že jsem na správném místě: velká hnědá pětipodlažní budova s prázdnými okny a zavřenými obchody v přízemí, nahoře s art deco koulí a nápisem SVĚT zrezivělého železa –

fast food, palác, restaurace a kino nesoucí jméno „Svět“, kam jsme chodili na všechny projekce. V té čtvrti zvané Židý byl statek, jehož majitel se jmenoval Svět. Po dlouhém přemýšlení zjistil, že to není náhoda. Prodával všechno, co měl, dokonce si půjčil, a postavil palác Svět. Na premiéře kina byl promítán americký film, Potopa. Zatímco na plátně liják a Noemova archa plula v bouři, spodní voda Vltavy se dostala do suterénu kina, publikum sedělo ve vodě, ale film musel být promítnut do konce. Takto pan Svět promrhal jeden milion korun na kino Svět. Střelil si do hlavy. Teď slyšíte pumpy pracovat pod každou projekcí a budova je ozdobena železnou koulí a nápisem „Svět“.

Ale malá ulička neměla jméno, takže jsem pokračoval po Na Žertvách, po synagoze jsem odbočil doprava, pak zase doprava po U Synagogy, doleva na Ludmilinu a pak už jsem byl přímo na Na Hrázi: čísla domů rostla po pravé straně, osmnáct, dvacet, dvacet dva, a pak jsem dorazil k malému autobusovému terminálu za nově postavenou stanicí metra Palmovka, kde na místě čísla dvacet čtyři, mezi hromadami stavebního odpadu, stejně daleko od neohrabaně položených obrubníků jako vchod do budovy, stál Trabant jako laskavý a trpělivý starý kůň, který každou noc vozil opilého kočího Hausmanna až k bráně jeho domu v Běrkovicích. A tehdy jsem pochopil, že mám zpoždění, že příval času přelil Přehradu věčnosti, výšiny se ponořily do hlubin, a základy už navždy

plavou nad námi jako mraky ideálních budov na barokním obraze.

[Citace pocházejí z autobiografických děl Bohumila Hrabala, převážně z trilogie Svatby v domě a mé oblíbené Něžný barbar, pro kterou jsem se naučil česky.]