„Kdy jste tu byl naposledy?“ ptá se hubený šedovlasý muž, když otevírá dveře kostela. „Před pěti lety… ne, to bylo během covidu. Tak před šesti lety.“ Přikývne spokojeně. I po tak dlouhé době si mě pamatoval – tu půlhodinovou návštěvu – a přitom za tu dobu přišlo tolik jiných návštěvníků.
Rezo Khojeliani je majitelem, restaurátorem i správcem jednoho z nejstarších a nejpozoruhodnějších kostelů ve Svanetii. Malé středověké kostely této oblasti patřily jednotlivým rodům, a proto není výjimkou, že i malá vesnice má osm či deset kostelíků, často bohatě zdobených freskami a ikonami. 
Vesnice Lagami dnes patří k městu Mestia, avšak kostel si zachoval původní název – kostel Proměnění Páně v Lagami.
Horní kostel byl postaven ve 14. století místním šlechticem Šalvou Kirkishilianim, který jej také sám vyzdobil – podobně jako kostel sv. Jiří ve Svipi. Dokonce se zde nechal zobrazit i sám, na pravé straně svatyně (z našeho pohledu vlevo), na tradičním místě ktétora, tedy zakladatele.
Rod Kirkishilianů vymřel bez potomků a péče o kostel přešla na rod Khojeliani, jehož členové tvořili většinu mnichů tehdejšího kláštera. Tak se jeho správcem stal Rezo. Protože vystudoval restaurátorství v Tbilisi, považoval obnovu rodového kostela za svou povinnost. Když je kostel zavřený, lze mu zavolat na číslo uvedené na bráně – +995 595 691 439 – a on přijde otevřít a provede návštěvníky, gruzínsky nebo rusky, dějinami stavby i jejích maleb.
Kostel je nízká, masivní stavba obdélníkového půdorysu. Náhle se před námi vynoří na podstavci vysokém jako člověk, když se klikaté a úzké uličky vesnice konečně otevřou. Taková podoba je pro svanetské kostely nezvyklá, neboť většinou připomínají malé obytné domy. Důvod se však brzy ukáže: jde o dvoupodlažní kostel. Spodní část vznikla v 10. století a odpovídá typickému svanetskému sakrálnímu stavitelství. Na ní pak Šalva Kirkishiliani ve 14. století vystavěl druhý, horní kostel.
Na vnější fasádě nad vstupem se táhne řada stromů Rajské zahrady, jeden krásnější než druhý. Uprostřed lze spatřit Adama a Evu, jak jsou vyháněni andělem z ráje.
V dvojitém kostele se nad sebou vrství tři malířské vrstvy, které představují tři různé ikonografické koncepce:
• První, v dolním kostele, pochází z konce 10. století, kdy byla Svanetie po arabském dobytí 7. století izolována od zbytku Gruzie. Pouze tato oblast a Tao-Klarjeti (dnešní Turecko) zůstaly křesťanské. Církevní organizace zde zanikla a náboženský život se odehrával v rodových chrámech. Ikonografie nese ještě pohanské rysy: Pantokrator na trůnu odpovídá pohanskému bohu Morigemu a stěny zaplňují váleční světci a archandělé – obdoba ochranných duchů, tzv. khati. Právě v této době se z klášterů Tao-Klarjeti šíří do Gruzie mnišská reforma a klášter v Lagami přejímá pravoslavnou ikonografii.
• Druhá vrstva, rovněž v dolním kostele, pochází ze 12. století, kdy král David Budovatel znovu sjednotil zemi a přivedl Svanetii zpět do jejího politického i duchovního středu. Svanští bojovníci hráli významnou roli v jeho vojscích i v armádách jeho nástupců Demetria, Jiřího III. a Tamary. Z centra země přicházeli kněží i umělci, kteří do severních údolí přenesli architektonické i ikonografické vzory. V této fázi byly přes původní archandělské postavy namalovány cykly velkých svátků.
• Třetí koncepce vznikla v horním kostele, postaveném a vyzdobeném ve 14. století v duchu pozdně byzantské, tzv. palaiologovské renesance. Zobrazuje téměř celý cyklus dvanácti velkých svátků, doplněný postavami bojovných světců a mučednic. Svanetie se zde naposledy připojuje k hlavnímu proudu byzantského umění, než ji osmanské a perské výboje opět na dlouhá staletí izolují.
Spodní prostor je velmi malý, sotva několik metrů čtverečních, s nepravidelným kamenným zdivem. Jeho fresky vznikly ve dvou obdobích – na konci 10. a ve 12. století. Starší vrstva se odkryla poté, co se místy odloupla mladší omítka.
V apsidě se rozprostírá velká Deésis – Panna Maria a svatý Jan Křtitel se přimlouvají u trůnícího Krista Pantokratora. Původně zde byl zobrazen Kristus sedící na trůně, jehož pravá noha je dodnes patrná pod mladší vrstvou omítky.
Na severní i jižní straně klenby se původně nacházely postavy archanděla a apoštola. Na jižní straně se dochovala krásná hlava archanděla s nápisem jména svatého Pavla. Na severní straně zůstaly pod scénou Ukřižování z 12. století jen nepatrné zbytky, kde kdysi stálo jméno svatého Petra.
Ve spodním pásu jižní stěny se dochovaly polopostavy bojovnických světců z konce 10. století: svatý Theodor, svatý Artemios a svatý Jiří. Tam, kde se pás stáčí na západní stěnu, objevuje se svatá Barbora – patronka horníků a hutníků, mimořádně uctívaná v hornatém Svanetii – a svatá Kateřina, rovněž zobrazená v polopostavě.
Fresky horního kostela ze 14. století zobrazují velké svátky církevního roku – od Zvěstování po Zesnutí Bohorodičky – dále válečné světce v obou klenebních pásech a svaté mučednice v dolním registru. Schéma a ikonografický program lze přehledně sledovat na nákresu níže, kde jsou stěny rozvinuty jako vystřižený a rozložený model.
V apsidě se nachází ústřední téma pravoslavné svatyně – Deésis (1): po stranách Krista Pantokratora, Krále vesmíru, sedícího na trůnu, stojí Panna Maria a svatý Jan Křtitel, kteří se za lidstvo přimlouvají.
Po obou stranách apsidy, nad přepážkou svatyně, se nacházejí busty dvou apoštolů – zakladatelů římské, a tím i byzantské církve – svatého Pavla (2) a svatého Petra, kteří zároveň slouží jako vizuální zkratka církevní hierarchie.
Přepážka presbytáře (3) představuje gruzínské řešení téhož liturgického problému, který byzantská církev řešila ikonostasem, arménská závěsem a latinská církev tichým přednášením kánonu: totiž jak oddělit nejposvátnější část liturgie – eucharistii – od pohledu a sluchu věřících. Řešením bylo její skrytí v presbytáři, odděleném obrazovou stěnou či závěsem.
Gruzínská přepážka se skládá z trámu spočívajícího na třech obloucích, na němž jsou umístěny ikony, zatímco z oblouků samotných visí další obrazy. Zde stojí dva archandělé s tasenými meči jako strážci svatyně; místo zavěšených obrazů zde visí svícny a na dolní římse jsou vystaveny vzácné stříbrné ikony. Ikona Bohorodičky je v monografii Čubinashviliho o středověkém gruzínském zlatnictví datována do 12.–13. století. Kostel vlastní i ikonu svatého Jiří z téže doby, avšak ta, kterou zde vidíme, se stylově jeví spíše jako dílo z 15.–16. století.
Po pravé straně presbytáře, tedy po naší levé ruce, se na stěně nachází portrét (nebo snad dokonce autoportrét) donátora Šalvy Kirkishlianiho (4).
Cyklus velkých svátků začíná na klenbě nejblíže pravé straně (z našeho pohledu levé) presbytáře a pokračuje spirálovitě přes další tři klenební pole a přilehlé stěny zpět ke stejné straně presbytáře. Prvním svátkem je Zvěstování (5), posledním pak Zesnutí Bohorodičky (15). Z dvanácti velkých svátků zde chybí pouze Seslání Ducha svatého:
(5) Zvěstování. Nad výjevem, uprostřed klenby, jsou patrné zbytky někdejšího medailonu Krista. Podobný medailon se nacházel i v druhém klenebním poli a zobrazoval Boha Otce (přesněji Starce dnů z knihy Daniel 7,9). Podobné medailony se dochovaly i v několika dalších gruzínských kostelech stejného období, například v kostele sv. Jiří ve Svanetii v obci Svipi nebo v kostele v Ubisi v Imeretii, malovaných ve velmi příbuzném stylu.
(6) Narození Krista, nad nímž se zachovaly zbytky Kristova medailonu
(7) Uvedení Páně do chrámu
(8) Křest Kristův v Jordánu
(9) Po čtyřech klenebních polích pokračuje cyklus v lunetě nad vchodem Proměněním Páně na hoře Tábor, které je hlavním zasvěcením kostela v Lagami
(10) Vzkříšení Lazara. Ve spodní části výjevu klečí jeho sestry Marie a Marta. Vedle nich si postava zakrývá nos – ilustrace slov Marty: „Pane, už zapáchá.“
(11) Kristův vjezd do Jeruzaléma na oslu. Nahoře lezou děti na strom, aby ho lépe viděly, jiní před ním rozprostírají své pláště.
(12) Ukřižování. Lebka pod křížem odkazuje na Adama, jehož hřích Kristus smývá svou krví. Podle tradice byl Adam pohřben právě na tomto místě – na Golgotě. Rezo zde přidává vlastní teologickou interpretaci: „Tento obraz ukazuje, že Bůh a člověk jsou neoddělitelně spojeni. Stejně jako by člověk nebyl ničím bez Boha, nebyl by Bůh ničím bez člověka, který v něj věří.“
(13) Ženy u prázdného hrobu. Anděl sedí na prázdném hrobě a oznamuje jim, že ten, kterého hledají, zde není, neboť vstal z mrtvých. V hrobě leží Kristovo rubáše a před ním spí římští vojáci.
(14) Kristův sestup do pekel během tří dnů mezi jeho smrtí a vzkříšením. Odtud vyvádí spravedlivé a praotce, kteří zemřeli bez těžkého hříchu, počínaje zcela bělovlasým Adamem a Evou s oddaným pohledem. Za Kristem stojí králové David a Šalomoun, v gruzínském umění velmi oblíbení. Kristus zde šlape po rozbitých branách pekla a drtí satana.
(15) Zesnutí Bohorodičky, tedy její smrt a přijetí její duše do nebe
Na žebru oddělujícím dvě klenební pole jsou vyobrazeni dva váleční světci, svatý Demetrios (16) a naproti němu svatý Jiří (18), a nad nimi dva proroci (17, 19).
Pod slavnostním pásem se nachází řada polopostav svatých žen (20–25): Tekla, Kateřina, Barbora, Helena a Julita.
Svatá Julita je zde ve Svanetii mimořádně významná. Ona i její syn, svatý Quirikos, byli římskými mučedníky a jejich kult byl v této oblasti velmi rozšířený. Protože však jméno chlapce připomínalo jméno Kviria, hlavního ducha pohanského gruzínského panteonu, byl tento duch i jeho svatyně přejmenován po Quirikovi – v duchu tradice, kdy byli pohanští bohové „pokřesťanštěni“ a nadále přežívali pod křesťanskými jmény. Jejich kostel v Kale – pravděpodobně postavený na místě někdejší svatyně Kvirii – je dodnes nejvýznamnějším svátkem ve Svanetii, konaným 28. července, kdy sem přicházejí tisíce Svanů i ze zahraničí, aby se zúčastnili křesťanského i pohanského obřadu, slaveného souběžně uvnitř i vně kostela.
A na lunetě portálu, kde se v Gruzii obvykle nachází obraz Krista „neučiněný lidskou rukou“ nebo svatý kříž, zde překvapivě vidíme dvě kozy stojící proti sobě.
Opouštíme kostel pod pohledem koz. Loučíme se s Rezem, který mi zvlášť děkuje za to, že jsem přišel znovu do jeho kostela. A my jemu děkujeme za to, že se o tento poklad tak pečlivě stará. Viděli jsme ve Svanetii dost zničených středověkých kostelů, abychom věděli, že právě díky takovým místním andělům strážným se jich přibližně stovka dochovala neporušená.
Šalva Kirkishliani musel být ve své době právě takovým andělem strážným. Nejenže rozšířil kostel, který se mu jakýmsi způsobem dostal do péče, a vyzdobil jej v nejmodernějším stylu své doby, ale zároveň vyzdobil i jiný kostel ve Svanetii, který mu – pokud víme – ani nepatřil. Jedná se o kostel svatého Jiří v obci Pari, při vstupu do svanetského údolí. Právě tam se nyní vydáme.
Add comment