Nedávno jsme viděli, v souvislosti se stélou z Daskyleionu, jak starověký gesto může přetrvat tisíciletí. Teď bych chtěl ukázat totéž na další stéle z Daskyleionu.
Daskyleion/Dascylium, zaniklé středověké hlavní město Helespontinské Frygie v Perské říši, bylo začato vykopávat v roce 1952. V roce 1965 zde byly objeveny tři jemně vyřezávané stély. Na základě stylistických znaků jsou datovány do druhé poloviny 5. století př. n. l., za vlády Artaxerxa I. (465–424), vnuka Daria. Všechny tři jsou dnes uchovávány v Archeologických muzeích v Istanbulu.
První stélu — zobrazující perské magoi při zvířecí oběti — jsme už potkali v předchozím příspěvku.
Druhá stéla obsahuje dvě scény. V dolní scéně se šlechtic opírá na klinē při hostině, zatímco mu služebníci přinášejí jídlo a pití; vedle něj na pohovce sedí žena v dlouhém závoji s korunou na hlavě, která rovněž podává jeden nebo více zdůrazněně podaných — možná symbolických — kousků jídla. Sama může být symbolickou nebo jinak nadpozemskou postavou. V horní scéně koně tažený vůz, doprovázený dvěma postavami, nese velký truhlu nebo sarkofág.
Třetí, vysoká a štíhlá stéla opakuje scénu s vozem, tentokrát je náklad jasně identifikovatelný jako sarkofág. Nad ním kráčí průvod perských jezdců s helmami, z nichž se dochovaly jen hlavy a kopyta koní; dole je čtyřřádkový nápis v aramejštině. Text byl poprvé publikován André Dupont-Sommerem v roce 1966 a jeho překlad revidoval André Lemaire v roce 2001:
𐡀𐡋𐡄 𐡎𐡋𐡌𐡄 𐡆𐡉 𐡀𐡋𐡍𐡐 𐡁𐡓 𐡀𐡔𐡉
𐡄𐡅 𐡏𐡁𐡃 𐡋𐡍𐡐𐡔𐡄 𐡄𐡅𐡌𐡉𐡕𐡊
𐡁𐡋 𐡅𐡍𐡁𐡅 𐡆𐡉 𐡀𐡓𐡇𐡀 𐡆𐡍𐡄
𐡉𐡄𐡅𐡄 𐡏𐡃𐡄 𐡀𐡉𐡔 𐡀𐡋 𐡉𐡌𐡋
’lh ṣlmh zy ’lnp br ’šy
hw ’bd lnpšh hwmytk
bl wnbw zy ’rḥ’ znh
yhwh ’dh ’yš ’l y‘ml
„Toto je reliéf Elnapa, syna Ashaye.
Sám si vyhotovil svůj pohřební stélu. Přísahám vám
při Belovi a Nabuovi, vy, kdo půjdete touto cestou,
abyste [mu] neublížili!”
Společně tyto tři stély představují tři různé způsoby sebeprezentace elity v Perské říši: třetí zdůrazňuje písemné sebeurčení, druhá vyjadřuje status a životní styl elity, zatímco první poskytuje náboženskou legitimitu. V tomto kontextu může být překvapivé, že nápis není v perštině, ale v aramejštině, a to jak jazykem, tak písmem.
Perština začala být psána za vlády krále Daria (522–486 př. n. l.), nejprve klínovým písmem převzatým ze sumersko-akkadštiny přes elámskou mediaci, a poté zjednodušeným klínovým písmem vytvořeným na Dáriův příkaz, jehož 34 znaků většinou představovalo hlásky. Toto písmo se však většinou omezovalo na monumentální královské nápisy a pečeti. Pro každodenní administrativu převzalo mnohem jednodušší písmo: aramejština.
Velcí perští králové zdědili již „arameizované“ impérium po Asyřanech. V 8. století př. n. l. asyrští panovníci deportovali obyvatelstvo dobytých aramejských městských států v Mezopotámii a okolí – například Království Izrael – do srdce říše, do Anatolie a Médie. V důsledku toho se aramejština stala všudypřítomnou lingua franca impéria a díky dobře vyškoleným a mnohajazyčným písařům také jazykem administrativy. Novobabylonská říše, která v 7. století př. n. l. porazila Asyřany, převzala stejný systém; a když se v roce 539 př. n. l. stal vládcem Babylonu Kýros Veliký, bylo přirozené, že i on formalizoval používání aramejského písma v celé Perské říši.
Perské satrapie byly svěřeny Velkými králi místní elitě. Podle archeologických nálezů muselo být Daskyleion multikulturní metropolí: byly nalezeny nápisy v babilonštině, řečtině, lýkijštině, staroperštině (královské pečeti) a aramejštině – a právě aramejština byla zdaleka nejpočetnější. To naznačuje, že alespoň městská elita mluvila aramejsky. I jméno Elnap v aramejštině znamená „El [bůh] ochránil“. A toto je nejstarší známý památník, na němž perská císařská elita používá aramejský nápis.
Nebylo dlouho třeba, než se aramejské písmo začalo používat i pro perštinu. Alexandr Veliký dobyl Perskou říši v roce 330 př. n. l. Perští králové a klínové písmo, které používali, zmizeli, ale gramotnost v aramejštině přežila paralelně s řečtinou. Kolem roku 250 př. n. l. nastoupila nová perská dynastie – Parthové, kteří vytlačili řecky mluvící následníky Seleukovců z Íránu – a svěřili správu obnovené Perské říše mnohajazyčným aramejským písařům. Jazykem administrativy byla perština, ale nyní se psala aramejskými písmeny: tak vzniklo písmo Pahlaví, pojmenované podle perštiny pro Parthii, Parθava. Toto písmo převzala sásánovská dynastie, která nahradila Parthany kolem roku 220 n. l., a používalo se až do arabských dobyvatelských výbojů v 7. století, kdy jej nahradilo písmo arabské.
Oheňový oltář ze 3. století, uchovávaný v muzeu paláce Naranjestan v Šírázu, byl objednán Ebneonem, vedoucím harému, jako dar díků za vítězství Velkého krále Shapura nad Římany, jak uvádí jeho perský nápis v písmech Pahlaví.
Písmo Pahlaví pokračovalo být používáno ještě nějakou dobu perskými emigrantskými komunitami. Jeho stopy se zachovaly v Číně, kam se uchýlilo několik královských princů, a – překvapivě – v jižní Indii, kde perští nestoriánští křesťané po několik staletí stavěli kříže s nápisy v Pahlaví.
Nestoriánský syrský kříž v kostele tzv. křesťanů Knanaya v Kottayamu, v indickém státě Kerala, z období 7.–10. století
Přesto Pahlaví nikdy zcela nezmizelo ani v Persii. Ve 3.–4. století nechali sásánovští králové zoroastriánským kněžím sestavit písemný korpus své náboženské literatury, samozřejmě zaznamenaný písmeny Pahlaví. A náboženství je mocnou konzervační silou. Stejně jako arménské náboženské texty byly psány arménskými písmeny a židovské hebrejskými, po dva tisíce let i v diasporách mluvících jinými jazyky, tak i zoroastriánské texty byly psány — a později tištěny — písmeny Pahlaví po cca patnáct set let, zatímco světské perské texty přešly na písmo arabské. Živý příklad jsme viděli v Kermánu, v malém muzeu otevřeném vedle stále aktivního místního zoroastriánského chrámu.
Add comment