„Brány mrtvých“ zmiňuje Antal Szerb ve svém románu Cesta na mesačného svitu. Jsou to úzké postranní dveře vedle hlavního vchodu do domů v Umbrii a Toskánsku, často začínající asi metr nad úrovní terénu a obvykle zazděné. Otevírají se pouze tehdy, když je třeba vynést z domu tělo zemřelého; poté se znovu zazdí. Podle Szerba se tak děje proto, aby duše zemřelého už nedokázala najít cestu zpět do domu.
Nedávno jsem psal, že tyto dveře mohou mít i jiné vysvětlení, už jen proto, že folklór střední Itálie vlastně nezná motiv škodlivého navracejícího se ducha. Tento zvyk může spíše sahat k dvojím dveřím místních etruských hrobek. Jedny byly skutečné – tudy vstupovali živí do pohřební komory a sdíleli se zemřelým smuteční hostinu. Druhé dveře byly namalovány nebo vytesány na zadní stěně komory či nad ní a projít jimi mohla jen duše zemřelého. V tomto smyslu „brány mrtvých“ původně nesloužily k opuštění domu, ale k vstupu do jiného světa.
Během naší nedávné etruské cesty jsme našli několik starověkých příkladů tohoto motivu.
V nekropoli Monterozzi v Tarquinii – jejích přibližně dvě stě malovaných hrobek tvoří nejbohatší obrazový archiv etruské mytologie – se na zadní stěně hrobky rodiny Anina ze 3. století př. n. l. objevuje velká malovaná brána. Hlídají ji dva strážci podsvětí, v etruštině nazývaní Charun, každý s kladivem v ruce. Kladivo sloužilo k otevření této brány pro zemřelého, stejně jako se středověké „brány mrtvých“ otevíraly kladivem, aby jimi mohl projít rakev.
Mnoho sarkofágů z nekropole Monterozzi se dnes nachází v archeologickém muzeu v Tarquinii. Na jejich víkách leží zemřelí opření o loket, s pohárem vína v ruce, jako by se účastnili vlastní pohřební hostiny. Čelní strany sarkofágů zdobí mytologické výjevy, které symbolizují smrt nebo zobrazují etruskou představu posmrtného života. Podrobně je rozebírá příručka Lammerta Bouke van der Meera Myths and more on Etruscan stone sarcophagi (2004).
Častým motivem je cesta zemřelého do podsvětí – na koni, v dvoukolovém voze nebo někdy pěšky – vždy jako součást malého průvodu. Průvod obvykle vede mladá žena s pochodní, která osvětluje cestu mrtvému. To je Vanth, dobrotivá průvodkyně duší, která se v jiných scénách objevuje už v okamžiku smrti. Mezi doprovodem často vidíme jednoho či dva Charuny s velkými kladivy, připravené otevřít bránu duši a poté ji střežit.
Sarkofág H116 z hrobky rodu Camna stojí přímo u vstupu do muzea, jako by znovu připomínal dualitu bran živých a mrtvých. Na reliéfu vidíme, jak se brána podsvětí otevírá před jezdcem přijíždějícím na koni. Vede ho Vanth s pochodní a doprovází Charun s kladivem.
Na sarkofágu G30, rovněž z hrobky Camna a datovaném do let 275–250 př. n. l., se počet postav z onoho světa zdvojnásobuje. Průvod otevírá i uzavírá Vanth s pochodní a jezdce lemují dva Charunové s kladivy, přičemž první z nich vede koně za uzdu.
Na dalších sarkofázích putují zemřelí do zásvětí v biga, dvoukolovém voze – výsadě elity mezi živými. I zde je doprovází Charun nebo vede koně, a na jednom příkladu uzavírá průvod trubač, což jasně zdůrazňuje aristokratický status zesnulého.
Nejpodivnější sarkofág však patří osobě, jejíž jméno skutečně známe.
Ležící postava na sarkofágu H111 drží velký svitek s nejdelším souvislým textem, který se nám v etruštině dochoval. Dozvídáme se z něj, že zesnulý byl Laris Pulenas, člen významné tarquinské rodiny a potomek slavného řeckého věštce Pollese, zmiňovaného v římské literatuře. Sám praktikoval haruspicii – věštění z vnitřností – a napsal o tom knihu. Byl knězem podsvětních božstev Catha, Pacha a Culsu, pro něž nechal postavit chrám a vztyčit sochy. Zastával také úřad v tarquinské magistratuře, proto muzeum jeho památku nazývá „Sarkofág magistráta“.
Uprostřed sarkofágu ho po stranách lemují dva Charunové se zdviženými kladivy, podobně jako rámují malovanou bránu v hrobce Anina. Samotná brána zde zobrazena není, ale u nohou pravého Charuna vidíme hromadu kamenů, která v těchto scénách označuje hranici podsvětí. Zesnulý ji už překročil – je na druhé straně. Dvě Vanth, které scénu rámují, už nevedou průvod, ale stojí čelem k divákovi, bez pochodní.
Kde jsou ale dveře, na které tyto postavy s kladivy klepou?
Nekropole Castel d’Asso, několik kilometrů západně od Viterba, patří k nejlépe zachovaným etruským pohřebištím, i když není příliš rozsáhlá – obsahuje jen asi padesát hrobek. Její romantický přístup však více než vyvažuje skromnou velikost. Polní cesta se vine mezi zelnými poli a končí na neoznačeném bahnitém parkovišti, odkud vede pěšina s jedinou cedulí oznamující, že odtud je pozemek soukromý a vstup je povolen jen pěším. O samotné nekropoli se cedule nezmiňuje.
Stezka klesá dolů do kaňonu. Po zhruba dvou stech metrech začínáme na obou stranách spatřovat pečlivě vytesané římsy a uhlazené skalní fasády. Přibližně padesát hrobek má podobné uspořádání: zcela dole pod zemí leží pohřební komora, do níž vede strmé schodiště; nad ní prostorná síň vytesaná do skály; a ještě výše plochá, vyhlazená skalní stěna. Na zadní stěně síně i na skalní stěně nad ní vidíme pečlivě vytesané obrysy dveří – menší, lidské velikosti v síni, a nad nimi větší, monumentální verzi ve skále. To jsou dveře, jimiž mohou projít jen mrtví, až je Charun otevře.
Jemné mrholení se k místu dokonale hodí: prohlubuje barvu skály, rozsvěcuje mech jasně zelenou a dodává krajině romantický ráz. Samuel James Ainsley (1806–1874) musel vidět místo podobně, když cestoval po etruských nekropolích s Georgem Dennisem; roku 1848 vydalo British Museum jejich monumentální svazek Cities and Cemeteries of Etruria. Na Ainsleyho ilustraci dokonce vidíme etruský nápis a několik koz – my jsme však nepotkali ani jedno.
Co jsme však opravdu viděli, je zřícenina hradu na kresbě. To je Asso, pevnost starověkého etruského města Axia – respektive pozůstatky středověkého hradu, který později stál na stejném místě. Z města samotného se nic nedochovalo; bylo pravděpodobně zničeno při barbarských vpádech. Jeho obyvatelé však žijí dál v nekropoli, za zapečetěnými dveřmi, kde je žádný barbar nemůže rušit.
Add comment