Před několika dny jsem dokončil překlad souboru přednášek Umberta Eca do maďarštiny – nebo, jak je nazývá on sám, svých „příležitostných spisů“: Costruire il nemico, „Vytvářet nepřítele“, přesněji „Vyrábět nepřítele“. Název vznikl na základě Ecovy osobní zkušenosti z New Yorku, kdy se jej pákistánský taxikář snažil zařadit neznámou Itálii do své mentální mapy otázkou, kdo jsou její tradiční nepřátelé.
Věřte nebo ne, před dvěma týdny mi v Ázerbájdžánu položil taxikář naprosto stejnou otázku. Zdá se, že vedle klasického antropologického příkladu – když se dva domorodci z různých kmenů na Nové Guineji náhodně setkají, musejí najít alespoň jednoho společného, byť mýtického předka, aby se nemuseli navzájem zabít – může i společný nepřítel vytvořit harmonii a přátelské poplácávání po zádech mezi neznámými lidmi. Není třeba chodit daleko, abychom si tuto pravdu ověřili, ale na Kavkaze mají tradice vyrábění nepřítele tak dlouhou historii, že kdyby je Eco znal, nemusel by znovu sahat po již tolik citovaných příkladech Ginzburga, Wagnera či Célina, aby ilustroval konstrukci obrazu nepřítele.
Takový je však žánr přednášky. Publikum neočekává nic radikálně nového; má rádo, když se večer stane důvěrným připomenutím již přečtených textů, a Eco z toho má zjevnou radost, jak zdůrazňuje v úvodu: „jednou z ctností příležitostného spisu je, že nevyžaduje originalitu za každou cenu, nýbrž chce jednoduše pobavit jak mluvčího, tak posluchače“. V knize se postupně znovu objevují známá témata a pasáže z jeho nedávných děl – což patrně také napovídá, na jaké knize tehdy mistr pracoval –: inventáře středověkých církevních pokladů z Dějin krásy a topoi o ošklivosti nepřítele z Dějin ošklivosti, nekonečné výčty Victora Huga a hry Gargantuy z Závrati seznamů, imaginární světy a ztracené ostrovy z Baudolina a Ostrova včerejšího dne.
A přece, když je Eco ve svém živlu, dokáže předvádět nové kousky i se známými texty. V nejdelší eseji svazku, příznačně nazvané Hugo, ach!, ukazuje na stránkách plných proudících citací, kolik rétorických prostředků Victor Hugo používá, aby nadsázku vyhnal za všechny meze, až se pro ohromeného a oslněného čtenáře stává epickou a vznešenou. V eseji „Já jsem Edmond Dantès!“ se pokouší o něco podobného. Po detailní a lahodné analýze jednoho z hlavních rétorických postupů románu na pokračování – nečekaného rozpoznání postav a jeho podkategorií – sestaví na deseti stranách nepřerušenou koláž velkých scén rozpoznání z Dumase, Huga, Ponsona du Terrail a dalších. A tento ohňostroj prodloužený do nekonečna funguje dokonale i bez znalosti postav a děje: člověk by četl bez dechu dál a dál.
Veline a ticho naproti tomu zabírá sotva šest stran, ale zaměstná překladatele, který musí přidat množství poznámek pod čarou, aby vysvětlil memy italské vnitropolitické scény roku 2009, počínaje samotnými veline z názvu. Slovo, které původně označovalo tenký průklepový papír používaný při psaní na stroji – i já jsem na něj psal! existuje ještě? – prošlo prvním významovým posunem za fašismu, kdy „Ministerstvo lidové kultury“ (MinCulPop) na takových listech rozesílalo redakcím pokyny, co se smí a nesmí publikovat. Od té doby znamená velina příkaz shora a potažmo samotnou cenzuru. Později televizní pořad Striscia la notizia, zahájený roku 1988 a od té doby nejsledovanější v Itálii, uvedl půvabné dívky, které na kolečkových bruslích přinášely oběma komickým moderátorům na stroji psané zprávy, a i ony začaly být nazývány veline. V roce 2009 se význam ještě rozšířil – vzniklo dokonce slovo velinismus – když Berlusconiho strana cynicky nominovala řadu hereček, zpěvaček, televizních moderátorek a dokonce účastnic reality show s výrazně erotickým profilem do voleb do Evropského parlamentu. Eco vidí mezi jednotlivými významy velmi hlubokou souvislost:
V novinářském žargonu se velina stala symbolem cenzury, ticha a zmizení. Současné veline jsou naopak jeho opakem: jak známo, jsou ikonami zdání a viditelnosti, ba dokonce slávy dosažené pouhou viditelností, vyznačují se pouze svým vzhledem. Stojíme tak před dvěma formami velinity, které odpovídají dvěma formám cenzury. První je cenzura tichem; druhá je cenzura hlukem, jejímž nástrojem je televizní pořad, show, zpravodajství atd. Jestliže veline minulosti říkaly: „Aby se předešlo zavrženíhodnému chování, nesmí se o něm mluvit“, současný velinismus říká: „Aby se o zavrženíhodném chování nemluvilo, musí se mluvit velmi mnoho o něčem jiném.“ Hluk, který zakrývá.
Eco by však nebyl Eco, kdyby svého překladatele nepřekvapil. Večer před odevzdáním dorazily jako dodatek dvě nové eseje, napsané teprve před několika měsíci – jedna z nich o kauze WikiLeaks –, čímž se aktuálnost brzy vydaného svazku ještě zvýšila. Více by mě překvapil opak. Jak jsem už dříve zmínil, italské nakladatelství vydává Ecovy knihy souběžně s tím, jak překladatelé pracují na dalších jazykových verzích, aby vyšly současně ve všech jazycích, a sám mistr se až do poslední chvíle aktivně podílí na redakci. Během práce tak mohou kdykoli dorazit e-maily s dodatky a změnami, které slovu velina dodávají další, velmi ecoovskou významovou vrstvu.
Add comment