Bojový slůně

Pyrrhovo tažení v jižní Itálii, 280–275 př. n. l.

Pyrrhos, král Épeiru a vzdálený bratranec Alexandra Velikého, přispěchal na pomoc řeckým městům v jižní Itálii ohroženým Římem. Dvakrát porazil římská vojska — u Herakleie roku 280 př. n. l. a u Ascula roku 279 př. n. l. Podle Plútarchovy sbírky anekdot odpověděl Pyrrhos na blahopřání k vítězství slovy: „Ještě jedno takové vítězství a jsme ztraceni“ — anebo podle jiné verze: „…a nezůstanou nám žádní vojáci.“

Král zřejmě počítal své ztráty nejen mezi muži, ale i mezi slony.

Řekové se s válečnými slony poprvé setkali během Alexandrových tažení proti Persii (340–330 př. n. l.). Už jejich samotná přítomnost budila hrůzu — na hřbetech však navíc nesli dřevěné věže, z nichž lučištníci a kopiníci útočili na nepřítele. Postupně se Řekové naučili nejen jim čelit, ale nakonec je i sami využívat.

Seleukovská tetradrachma, kolem 296–281 př. n. l.

Pyrrhos přistál v Itálii s dvaceti slony. Z těchto dvaceti jich deset ztratil. Římané však osm z nich zajali živých a po — jediném, ale rozhodujícím — vítězství u Beneventa roku 275 př. n. l. je vedli v triumfu vítězného vojevůdce Curiia Dentata v Římě.

Tiepolo: Triumf Curiia Dentata, kolem 1725–29, Ermitáž – „Primus Curius Dentatus in triumpho duxit elephantos“ („Curius Dentatus byl první, kdo vedl slony v triumfu“, Seneca, O krátkosti života 8.13)

Pohled na tato podivuhodná zvířata, která Římané dosud nikdy neviděli, musel vyvolat značný rozruch — nejen během samotného triumfu, ale už v týdnech před ním, kdy vítězné vojsko podle zvyku čekalo za hradbami na Martově poli — tehdy ještě neobydleném, dnes srdci renesančního Říma — dokud Senát nepovolil slavnostní průvod.

Svědectvím je etruská miska nalezená v Capeně, dnes uložená v Národním etruském muzeu ve Ville Giulia v Římě. Téměř jistě byla prodávána či rozdávána jako suvenýr z triumfu — podobně jako dvě obdobné misky nalezené v Nursii a v korsické Alérii.

Na misce vidíme jednoho ze zajatých slonů v plné bojové výstroji, na hřbetě s mahoutem a dřevěnou věží se dvěma vojáky — patrně zobrazeného během triumfálního průvodu nebo při jeho přípravách.

A co je ještě zajímavější, slona doprovází mládě. Zjevně nejde o výtvor fantazie — prozrazuje ho drobné gesto, zachycené podle skutečnosti: malý slon se chobotem drží matčina ocasu či nohy.

Mládě navíc sehrálo roli i v samotném římském vítězství. Jak píše Dionýsios z Halikarnássu ve svých Římských starožitnostech 20.12.3:

ἀναβάντων δὲ τῶν σὺν τῷ Πύρρῳ μετὰ τῶν ἐλεφάντων αἴσθησιν οἱ Ῥωμαῖοι λαβόντες σκυμνίον ἐλέφαντος τιτρώσκουσιν, ὃ πολλὴν ἀκοσμίαν τοῖς Ἕλλησιν ἐνεποίησε καὶ φυγήν: οἱ δὲ Ῥωμαῖοι δύο μὲν ἐλεφάντας ἀποκτείνουσιν, ὀκτὼ δὲ κατακλείσαντες εἰς χωρίον ἀνέξοδον παραδόντων τῶν ἐπ᾽ αὐτοῖς Ἰνδῶν ζῶντας παραλαμβάνουσι

Když Pyrrhova vojska postupovala se svými slony, Římané je zpozorovali a zranili mladého slona, což mezi Řeky vyvolalo velký zmatek a paniku. Římané dva slony zabili, osm jich zahnatili do prostoru bez úniku a po kapitulaci jejich indických mahoutů je zajali živé.

Zraněné slůně se tedy muselo včas zotavit, aby se mohlo zúčastnit triumfu — a snad pak žilo dlouhý a poklidný život, plný jako sloní věk bývá, podobně jako jiný římský válečný slon ve Španělsku.