V Olieně začíná Velikonoční neděle — jako vždy — střelbou. Střelci v tradičních krojích, zachovaných zde už od renesance, se seřadí podél zábradlí dolního kostela Panny Marie a postupně pálí slepé náboje, čímž vytvářejí doslova ohlušující, a přesto zvláštním způsobem harmonický zvukový prostor, který připravuje vrchol slavnosti: s’incontru, obřad setkání. Z jedné strany přichází vzkříšený Kristus, z druhé socha Panny Marie; obě jsou neseny na hlavní náměstí posypané rozmarýnem a levandulí, kde se Kristus klaní své matce.
Podlaha malého středověkého kostela Santa Croce je rovněž posypána levandulí. Odtud vyjde procesí vzkříšeného Krista. Kolem deváté ráno je zde ještě prázdno. Až kolem desáté přichází jádro procesí — kříž, prapory bratrstev a samotná socha, která je položena na stůl uprostřed. Zatímco se čeká na další účastníky, lidé si povídají, dělají selfie a nabízejí sladkosti i víno. Je cítit, že místní vinaři si pro tuto příležitost schovali svá nejlepší domácí vína.
Poté se procesí pomalu vydá z kaple: vpředu kříž, za ním prapory a nakonec je zvednuta socha, za kterou následuje dlouhý průvod věřících.
Na konci ulice ústící na hlavní náměstí se zastaví a čekají, až z druhé strany dorazí procesí Panny Marie. Mezitím je koberec z levandule už obklopen muži a ženami v krojích, kteří vytvářejí koridor, jímž obě sochy vstoupí a setkají se. Za nimi stojí obyvatelé vesnice i návštěvníci. Už podruhé tu mezi nimi potkávám i Maďary, a všichni říkají, že je sem přivedly dřívější velikonoční reportáže Wangova blogu.
Na centrální signál se procesí náhle dá do pohybu a vstupuje na náměstí mezi obě řady. Měl jsem si včas zajistit dobré místo za koridorem, abych mohl zblízka natočit setkání Krista a jeho matky. Odtud je vidět jen vzdálený pohyb obou soch ve slavnostním davu a okamžik samotného setkání je označen ohlušující salvou výstřelů z balkonu kostela.
Poté se průvod vydává vzhůru hlavní ulicí, v dvojitém šiku doprovází sochy a prapory až do kostela svatého Ignáce na horním náměstí na velkou velikonoční mši.
Průvod uzavírá čtyřčlenná rodina, jejíž kroje se výrazně liší od ostatních. „Proč jsou tak jiní?“ ptám se jich. Ukáže se, že přijeli ze Samughea na západním pobřeží, protože matka odtud pochází, ale provdala se tam a nosí tedy místní tradiční kroj. Úžasná hojnost: tato bohatost oděvů a šperků, kterou tu vidíme v jedné vesnici, existuje v různých podobách v každé vesnici ostrova.
Kdo se dostal do kostela, poslouchá mši, kdo ne, ten tráví společenský život před bary na hlavní ulici s proseccem a červeným vínem, nebo s domácím vínem a koláči, které kolují kolem. Ti, kdo přijeli na svátek domů, se potkávají s místními, fotografují novorozence a obdivují, jak děti vyrostly. Děti si žijí vlastním společenským životem – s roztomilou dospělou vážností sledují odletěné balónky a nacvičují kroky na taneční kolo po mši.
K barovým pultům se nedá dostat, a tak jdu dolů na náměstí do malého bistra na pivo. Bistero je plné střelců z ranní slavnosti. Když si u pultu objednávám pivo, muž vedle mě okamžitě říká slečně, že to zaplatí on. Podám mu ruku a začneme si povídat. Vysvětluje mi, že před dvěma lety zorganizovali stále víc chaotickou střelbu a založili občanské sdružení střelců z Olieny „S’Incontru“. Nechávají se fotografovat, večer jim snímky pošlu.
Když se vracím na horní náměstí, děti už sedí v řadách kolem tanečního prostoru. Když se dav vyhrne z kostela, všichni se přesunou sem. Ozve se harmonika a začíná tanec. První jeden nebo dva kruhové tance tančí děti, pak si postupně vytvářejí vlastní kruhy dospělí v krojích a nakonec i vesničané v civilu.
Kolem jedné hodiny začínají účastníci postupně odcházet, podle volání oběda. Na dolním náměstí si každý utrhne několik snítek levandule a rozmarýnu. Říkají nám, že je po usušení mají spálit na večer svatého Jana a třikrát se s popelem pokřižovat.
Právě zachytíme okamžik, kdy „tajný“ průvod odnáší z hlavního kostela sochu Panny Marie a prapory zpět do původní kaple. Začíná se navracet každodenní rámec života.
Add comment