Den památky obětí holokaustu připadá na 16. dubna. Tentokrát však místo psaní o smrti raději vyprávím příběh o přežití.
V září 1939 uprchly tisíce Židů z Polska okupovaného Německem a Sovětským svazem do tehdy ještě nezávislé Litvy. Když Sovětský svaz 15. června 1940 Litvu obsadil, začala jim doslova hořet půda pod nohama. Jako polští Židé a uprchlíci patřili mezi nejpravděpodobnější cíle chystaných deportací — nemluvě o německé okupaci, kterou tehdy ještě nikdo nemohl předvídat.
Mezi uprchlíky se rozšířila zpráva, že nizozemský konzulát v Kaunasu vydává víza na ostrov Curaçao. Dostat se tam však byla jiná věc: tehdy už byly evropské cesty — pod německou a italskou kontrolou — pro Židy uzavřeny. Jediná cesta vedla na východ, přes Japonsko. A pro vstup do Japonska bylo třeba tranzitní vízum.
V těchto měsících se Kaunas (Kovno), litevské hlavní město, stal jakýmsi „severním Casablanca“, kde se tisíce uprchlíků tlačily kolem konzulátů, zatímco zpravodajští agenti zkoumali úmysly druhé strany. Právě s takovou misí byl do Kaunasu vyslán japonský konzul Chiune Sugihara. Již od počátku 30. let působil jako diplomat v Japonskem okupované Mandžusku a právě tam, v Charbinu, konvertoval k pravoslavnému křesťanství.
Poupata třešní před bývalým japonským konzulátem v Kaunasu
Když se mezi židovskými uprchlíky v Kaunasu rozšířilo, že cesta ke svobodě vede přes Japonsko, tisíce lidí přes noc vytvořily frontu před konzulátem. Získání tranzitního víza však vyžadovalo doklad o další cestě a dostatek finančních prostředků na pobyt v Japonsku — což většina jednoduše neměla. Sugihara požádal japonské ministerstvo zahraničí o výjimku s odkazem na život ohrožující situaci uprchlíků, ale jeho žádost byla zamítnuta.
Strávil bezesnou noc a poté napsal: „Pokud si musím vybrat mezi oficiální povinností a lidskostí, volím lidskost.“ Pro japonského diplomata, vázaného přísnou poslušností, to byl téměř nepředstavitelný čin odvahy. Následující ráno oznámil davu: všichni dostanou vízum.
Od té chvíle vydával víza ručně 18–20 hodin denně, 200–300 denně, až do září 1940, kdy sovětské úřady uzavřely všechny zahraniční konzuláty. Vydával je dokonce i na nádraží — a údajně i z okna rozjíždějícího se vlaku. Celkem jich prý vydal asi 6 000.
Sugihara později přiznal, že pochyboval, zda tak velké množství víz bude přijato na japonské hranici. O mnoho let později řekl: „Nikdo nic neřekl. Možná si nikdy neuvědomili, kolik jsem jich vydal.“
Uprchlíci cestovali přes Sovětský svaz Transsibiřskou magistrálou do Vladivostoku a odtud lodí do Tsurugy. Tam je místní obyvatelé přijali s mimořádnou laskavostí a dnes jejich příchod připomíná muzeum. Někteří pokračovali dál, jiní přežili válku v Japonsku nebo v japonsky okupovaných územích, zejména v Šanghaji. Jejich potomků se odhaduje mezi 50 000 a 100 000.
Socha Sugihary před jeho bývalou střední školou v Nagoji. Děkuji Ryoko-san za fotografii a tip na návštěvu Kaunasu
Po Kaunasu byl Sugihara přeložen do Königsbergu, poté do Prahy a Bukurešti. Tam jej dostihla sovětská okupace. Spolu se svou rodinou — manželkou, básnířkou Yukiko Kikuchi, která ho po celou dobu podporovala při vydávání víz, a jejich čtyřmi dětmi — strávili 18 měsíců v sovětském zajetí.
V roce 1947 se vrátili do Japonska, kde ho ministerstvo zahraničí propustilo ze služby — podle jeho manželky kvůli neposlušnosti v Kaunasu. Až do své smrti v roce 1986 pracoval jako obchodní zástupce, mimo jiné i v Sovětském svazu, díky znalosti ruštiny.
Teprve v roce 1984 ho izraelská ambasáda v Tokiu vypátrala a udělila mu ocenění Yad Vashem. Jeho záchranné činy se v Japonsku staly všeobecně známými až při jeho pohřbu, kdy se objevila velká izraelská delegace vedená velvyslancem.
Bývalý japonský konzulát v Kaunasu, který byl zároveň domovem rodiny Sugihara, je dnes pamětním muzeem. Elegantní budova ve stylu art deco byla obnovena tak, aby odrážela jak obytnou, tak úřední funkci. Podél schodiště z ulice do zahrady jsou stěny pokryty řadami fotografií víz zachráněných lidí. Na stole leží několik nedokončených víz, jako by stále čekala na dokončení.
Ve fotografické místnosti umožňuje starý fotoaparát — dnes digitalizovaný — návštěvníkům vytvořit si vlastní japonské tranzitní vízum. Udělal jsem si jedno také. Člověk nikdy neví, kdy se může hodit.
Add comment