Ó, tempora. Dnešní slavnostní vojenská přehlídka na Rudém náměstí byla už jen groteskním stínem své někdejší podoby. A ani soudruhu Stalinovi už nikdo nenosí květiny! V loňském roce v tuto dobu, v monumentálním schodišti Stalinova muzea v Gori, ještě obklopoval sochu Vůdce háj věnců a rodiče s malými dětmi—kteří měli na svátek naplánované kulturní programy—se s ní radostně fotografovali.
Dnes však už ve schodišti nebyla ani jediná květina. A uvnitř spal Vůdce národů v naprostém tichu, přestože právě v tento den kdysi dávno dlouhé řady autobusů přivážely lidi, kteří před jeho obrazy klečeli a líbali je.
Naštěstí ne všichni jeho stoupenci se odvrátili od zářící pochodně lidstva. Před muzeem, vedle Stalinova bývalého domu a prázdného podstavce jeho monumentální sochy, stojí malá skupina tvrdých příznivců nadšeně s vlajkami a květinami, připravena k oslavě. Někteří z nich možná znají „ručitele šťastného dětství“ už od vlastního dětství. Na vlnitém plotě obklopujícím dům z neznámých důvodů stále visí obrazy Stalina, dokonce i v ikonové podobě s nimbem, jak jsem již psal zde.
Na jedné lavičce sedí jen toulavá, mnišsky působící postava, pohroužená do knihy, s velkým Kristovým praporem přehozeným přes opěradlo—podobným těm, které Rusové nosili do první světové války. Kdo ví, zda jde o protivníka demonstrace, či o sympatizanta, nebo prostě o někoho, kdo se řídí zásadou, že jeden blázen vytvoří stovku dalších.
Džigit mávající vítěznou vlajkou se Stalinem na praporu zapózuje, když si všimne kamery. Ukazuje své doplňky jeden po druhém. „Odkud jste?“ „Z Maďarska.“ „Aha, Viktor Orbán, harasho!“ „Ten už je v polívce,“ říkám, ale to jím jen prolétne, stejně jako mnoha věcem složitého 20. století.
Z této složité historie však vystupuje nečekaná postava na jejich podporu. Náhodou narazíme na skutečného hrdinu Dne vítězství. Ve své rodné vesnici Jvari stojí v zanedbaném parku, a to jak jako socha vojáka v celé postavě, tak i jako portrétní busta.
Pamatuje si ještě někdo Melitona Kantarii? Pak se musel učit ruštinu ze značně staré učebnice. Gruzínec Meliton Kantaria a Rus Michail Jegorov byli dva vojáci Rudé armády, kteří 30. dubna 1945 vztyčili rudou vlajku nad Říšským sněmem—alespoň je Stalin prohlásil za oficiální národní hrdiny v duchu národnostní rovnováhy. Fotografie však neexistovala. Oficiální fotograf Velké vlastenecké války, Jevgenij Chalděj, dorazil do Berlína až třetí den. Aby vytvořil inscenovanou reportáž o události, na kterou všichni „čekali 1 400 dní“, vybral tři vojáky náhodně. Později scénu ještě dramatizoval nakloněním vlajky a přidáním kouře do pozadí. Také odstranil hodinky z pravého zápěstí vojáka držícího Kantarii, protože na levém už jedny měl. AI ante festam.
Přesto právě tyto dvoje náramkové hodinky byly nejautentičtějším historickým svědectvím na celé fotografii. Tichým vizuálním svědectvím, podpořeným i ústními vzpomínkami.
„Do Vánoc 1944 se fronta uzavřela kolem Budapešti. Tramvaj do Zugligetu tehdy ještě dosahovala zelených okrajů města. Trať, kterou v mírových dobách používali výletníci a studenti, se koncem prosince 1944 stala cestou přežití.
Na Štědrý den ráno, v klidnější chvíli, nastoupilo do tramvaje několik sovětských vojáků odjíždějících ze Zugligetu. Nepřicházeli přímo z boje, spíše jako by se chtěli rozhlédnout—ale měli zbraně a cestující okamžitě vycítili, že nepůjde o běžnou kontrolu.
Vojáci mluvili málo. Procházeli vozem a jejich pohledy zachycovaly kovový lesk na zápěstích mužů—náramkové hodinky, německé, švýcarské či maďarské. V té době nebyly hodinky jen nástrojem, ale hodnotou, prestiží, často jedním z posledních majetků, který člověk ještě měl.
Sověti se zastavovali jeden po druhém před cestujícími a ukazovali na hodinky—„Davaj časy!“—a nikdo neprotestoval. Lidé si je tiše sundávali a odevzdávali. Někteří se je možná snažili skrýt, ale bylo to marné. Věděli, co hledají.
Celá akce netrvala dlouho. Tramvaj se mezitím ani nezastavila. Byly Vánoce, ale mír a slavnost působily vzdáleně—místo toho vůz zaplnil strach, zranitelnost a chladné ticho přežití.
Tento malý příběh—odebírání hodinek v tramvaji do Zugligetu—se v dějepisných knihách neobjevuje. Přesto žije v paměti generací. Drobná scéna hrůz války, kdy se okupace stala nejen politickou, ale i osobní. Kdy čas—a to, co jej měřilo—patřil někomu jinému.“
Add comment