Místní

Trakai, první knížecí centrum Litvy, leží v idylické krajině mezi měkkými kopci, lesy a jezery. Vlastně jako celá Litva. Zvláštní kontrast spočívá v tom, že nejkrvavější události dvacátého století se neodehrávaly mezi dramatickými horami, ale právě v takových jemných krajinách, jako jsou litevské, běloruské či ukrajinské pahorkatiny, lesy a jezera – v Krvavé zóně, jak ji nazývá Timothy Snyder.

Tento kontrast prostupuje i knihou fotografa Arūnase Baltėnase a antropoložky Liny Leparskienė Vietiniai. Nepaprasta kelionė į Trakų kraštą (Místní. Neobyčejná cesta krajem Trakai). A vlastně by ani nebylo přehnané překládat nepaprasta, jako opak slova paprasta – „každodenní, obyčejné“ – jako „snové“, protože autoři přesně tohle dělají: pomalu projíždějí tento pomalý kraj a ptají se místních na jejich životy, aby ukázali krásu zářící hluboko pod povrchem všedního světa.

„Cestovat lze z místa na místo, od člověka k člověku, ale také ze současnosti do minulosti. Tuto poslední možnost nabízejí životní příběhy, které pomáhají pochopit svět každodennosti, osobní zkušenosti uchované v paměti a vyprávěné těmi, kdo je prožili. Z takových vyprávění lidí žijících v kraji Trakai vznikla i tato kniha. Nejde však jen o prosté vyprávění o minulém čase. Spíše je to cesta jiným druhem času – pomalejším časem, podřízeným lidským myšlenkám a úzce spojeným s událostmi minulosti.

Z nasbíraných textů jsme pro knihu vybrali krátké úryvky životních příběhů. Mnohé z těchto lidí ani tolik nezajímalo samotné bádání, ale spíš možnost, že je někdo vyslechne. Jejich fotografické portréty ukazují, jak krásný je člověk, když vypráví svůj život. Každý portrét v této knize zahrnuje dvě časové roviny: zachycený okamžik vyprávění a celý lidský život.

Krajiny, pohledy do interiérů, dojmy z terénního výzkumu a popisy míst pokorně doplňují texty a pomáhají odhalit hlubší lidský svět kraje Trakai.“

A je to „snové“ i proto, že je dobře vidět, jak lidé prožívali průchod krutého stroje 20. století svým středověce laděným životem jako sen, který s ním neměl žádný srozumitelný vztah – a to i přesto, že následky této noční můry byly zcela skutečné.

„Druhá světová válka je jedním z nejdůležitějších témat paměti při vyprávění starších generací. Je to období dětských dojmů, kdy člověk jako by sledoval rozpad a znovusestavování světa skrze okno kina – armády, které, jak řekl starší muž z vesnice Žuklijai Jonas, „jako závoj“ pokrývaly pole a neměly konce. Prošli Poláci, „plekavičiukai“ [sovětská okupační moc], Němci, do smrti hnaní Židé, deportovaní, Rusové, litevští partyzáni.“

Jedním z nejvýraznějších rysů tohoto kraje je etnická pestrost a mnohojazyčnost. Žijí tu Litevci, Karaité i kdysi Aškenázští Židé, Tataři, Poláci, Bělorusové, ruští starověrci – a všichni vyznávají svou víru, mluví svým nářečím, o němž trochu zahanbeně říkají, že to samozřejmě není „správný“ jazyk. A kniha zachycuje každé vyprávění v jeho původním jazyce a nářečí, dokonce i střídání jazyků v rámci jednoho textu.

„Naše cesta začala právě v Trakai. Ne náhodou jsme si vybrali působivý příběh Karaity Michaila o pěstování okurek a jejich převozu do Vilniusu. Ten příběh zní jako epos dávno minulé doby. Téma okurek – ať už jsme se na něj ptali, nebo ne – se tehdy objevovalo velmi často. Byly totiž důležitým zdrojem obživy Karaitů.

Pro Michaila je vzpomínka na okurky spjata s meziválečným Trakai – malým městem, kde lidé ještě dokázali najít společnou řeč. Po odchodu do důchodu dokonce napsal báseň o jejich pěstování; podobných textů existuje v karaimské literatuře více.“

„Na jaře vezmou semena, zabalí je do něčeho teplého a udržují je v teple. Začnou klíčit. Když se objeví klíčky, zasadí je do tzv. „katuchy“. To je bedna ze dřeva naplněná úrodnou půdou. Semena se do ní vysadí tak, aby se nepřekrývala. Katucha se navlhčí, zasype zeminou a položí na pec, aby bylo teplo. Tam rostou, až vyženou dva lístky. Pak je možné je vysadit do zahrady – záhon je už připraven. Tak se okurky vysazují do půdy. Zalévají se a rostou, rostou, rostou… vyroste i třetí list a pak začnou kvést.“

Musí se zalévat každý den – je to těžká práce. Na jeden záhon je potřeba celý kbelík vody. Používá se dlouhá konvička s malou nádobou. Rostliny se nesmí zalévat shora, jen z boku. Tak rostou dál, až se objeví okurky. Trakai okurky jsou krásné, zelené, lehce nažloutlé. Některé jsou rovné, jiné křivé. Rovné a pěkné se sbírají, zkroucené („pypliukai“) se dávají zvířatům. Zelené se sklízejí, nažloutlé se nechávají na semeno.

Z katuchy se přesazují do zahrady a čeká se na úrodu… Sbírají se jen zelené. Omyjí se, uloží do pytlů. Dnes se prodávají na kilogramy, dříve po stovkách. Vozily se do Vilniusu. Večer se vyráželo, cesta trvala čtyři až pět hodin. Na trhu je už čekali obchodníci. Lidé odpočívali, koně dostali oves a sedláci spali na voze. Po dvou–třech hodinách šli prodávat. Někdy se prodalo klášterům – ty braly jen kvalitní okurky, a dobře platily.

Pak následovala další část trhu: koše s pečivem. Ženy pekly koláče s vejcem a cibulí. Říkalo se jim „ze smarkaczami“ – pečivo k okurkám. Pomocníci při vykládce museli být placeni. Jednou nám ukradli pytle, ale byly označené iniciálami A. Z., a nakonec se vrátily. Dětem se vždy něco koupilo – koláče, chléb. Peníze se schovávaly do bot nebo u žen do podprsenky. Odjezd zpět byl kolem třetí odpoledne, koně už byli odpočatí a běželi rychleji.

Cesta vedla přes kopec Paneriai, kde byl les Barčiukai – tam přepadávali lupiči. Když měli štěstí, unikli jim, jinak přišli o všechno.

A když se vrátili domů, čekala rodina na dárky z Vilniusu. A chléb pak voněl okurkami z pytlů.“

* * *

Za carského období… carismus trval sto dvacet pět let. Kdo začal povstání proti carismu? Poláci, Litevci, nikdo jiný. A sto dvacet pět let proti němu bojovali. Car je pronásledoval – nesmělo se mluvit ani polsky, ani litevsky, vůbec nijak, jen rusky.

Pak se skrývali litevští a polští učitelé a tajně vyučovali. Povstání pokračovala a carští kozáci je velmi bedlivě sledovali. Tehdy byli kozáci pod carem tím, čím byla později NKVD za Stalina. A lidé povstalcům pomáhali – Litevci jim nosili jídlo, všechno. Všechno bylo v lesích, vše zarostlo houštím a v lesích se skrývali litevští a polští povstalci. Rolníci… ptal jsem se své babičky, které bylo devadesát dva let, vyprávěla mi to. Nosili jim jídlo. Můj dědeček ho také vozil na voze. Ale jak se dalo jídlo převážet? Ve voze bylo dole jídlo, nahoře další prkno a na něm seno, hrábě – tak to převáželi.

Pak mě udělali lesníkem. Dali mi devadesát pět hektarů lesa. Zkus si s tím poradit! Každý rok bylo potřeba vysadit sto hektarů lesa. Zorganizoval jsem dvě ženské brigády, které sázely les: jedna měla deset, druhá také deset žen. Deset let jsem byl lesníkem, předtím dva roky dělníkem.

V mém lese fungovalo sedmnáct nelegálních palíren. Proč pálili pálenku? Protože existovaly kolchozy, žilo se těžko, dělalo se všechno možné. Pak šéf Pulčenko nařídil, že se musí palírny zlikvidovat. Na schůzi jsem mu řekl: „Tohle není možné. Za palírny neneseme odpovědnost my. To je práce policie, ať si dělají, co chtějí. Ale nedáme jim právo je ničit. Protože když já zničím palírnu, oni zničí les. Všechno spálí!“ Šéf řekl: „Dobře.“

A tak poslali policii. Policisté procházeli les a likvidovali palírny, zatímco lesníci nestínali stromy.

* * *

Nejstarší zmínky o zámku Lentvaris sahají do 16. století, ale nejvýznamnější kapitoly jeho dějin začínají v polovině 19. století, kdy panství koupil jeden z nejbohatších litevských velkostatkářů, hrabě Józef Tyszkiewicz. Panství skutečně rozkvetlo, když ho zdědil jeho syn Władysław. Se svou manželkou Christine Lubomirskou vytvořili komplex, který dnes právem považujeme za jeden z nejimpozantnějších šlechtických sídel v Litvě.

V okolí nádraží začalo vznikat město, které zpočátku spíše připomínalo rekreační oblast. Do té doby byl tento kraj znám spíše jako Pietuchowo (litevsky Gaidiškės). Slavný básník 17. století Motiejus Kazimieras Sarbievijus ho zmiňuje jako „třetí míli, tedy Ves kohouta“, když zpívá o poutní cestě k zázračnému obrazu Panny Marie z Traků.

I dnes Trakais často projíždějí poutníci do Traků. Městem prochází malebná stará silnice Vilnius–Trakai.

Lentvaris 21. století je mnohonárodnostní, na první pohled poněkud chaotické průmyslové město s opuštěným, ale krásným zámečkem a místní mafií, která tu zůstala od doby nezávislosti. Když se ale podíváte blíž, je zřejmé, že dědictví bývalého panství je tak silné, že by při troše péče město mohlo jednoduše rozkvést.

Železnice rozděluje Lentvaris na části, které místní nazývají starými názvy vesnic nebo jim dávají nové. Jednou z nich je Trikampis (Trojúhelník) – čtvrť schovaná mezi dvěma železničními rameny, s venkovskými domy, plechovými garážemi, špatnými cestami a možná poslední krávou v Lentvarisu.

Ves Naujasis Lentvaris nechal postavit hrabě pro své dělníky. Právě zde žili rodiče Jadvygos, ženy z Nového Lentvarisu. Tato milá starší paní pěstovala před svým domem snad nejkrásnější jiřiny v okolí. Byla zbožná a pořádná, ukázala nám, jak se správně modlit, jak vázat svěcené kočičky, a dokonce vytáhla kolovrat, když viděla, že nás zajímají staré věci.

Vyprávěla i podivný příběh: jejího otce požádala projíždějící romská rodina, aby se stal kmotrem jejich dítěte – na oplátku za to, že jim bez lítosti daroval uhynulé prase.

Jadvygou nám představila lentvariská „vlastenka“ Barbara. Ta se vždy zajímala o život hrabat a park, který založili, protože její prarodiče zde také pracovali. Když začala pracovat v kobercové továrně v zámeckém areálu, hodně mluvila se Stanislovasem Kimbarasem, bývalým hospodářským správcem panství. Od něj slyšela neuvěřitelný příběh, že v továrně na nýty pracoval medvěd.

V roce 1905 tam na místě zvaném Kajtra fungoval závod. Byly tam dva typy továren na hřebíky: jedna spojená spíše s koňmi, druhá jiná. A vyprávělo se, že tam pracoval medvěd jako nakladač. Nosil bedny s hřebíky. To nám vyprávěli ještě naši otcové.

Byl tak disciplinovaný, že když přišla přestávka nebo oběd, všechno se zastavilo – žádné nošení. I medvěd měl svůj úkol: nosil bedny, byl silný, obrovský hnědý medvěd. Šel a skládal bedny. Ale když byla obědová pauza, všechno nechal ležet na cestě a bylo hotovo.

Říkalo se, že to tak bylo. Možná ho měl nějaký pán, kdo ví. Proč platit člověku? Raději zaměstnali medvěda… Cizinci přicházeli a dívali se, jak medvěd nosí hřebíky.

* * *

U nás jednou onemocnělo prase, bylo březí a čekalo selata. Maminka mu poslala otruby. Sežralo je, vznikl z toho zánět a prase uhynulo. Uhynulo!

Tam u nás… to místo se jmenovalo Margi, dřív tam byla i elektrárna, dole v údolí, s malými jezírky a loukami. U rybníků. Romové tam pořád jezdili s povozy, pásli tam i koně, nikdo jiný tam nechodil. Procházeli ale i vesnici: kdo co dal, co se dalo, někdy i kradli, tak to prostě bylo.

Šli i k našemu otci. Otec vzal to prase, odnesl ho za stodolu a zakopal, protože už bylo mrtvé. A Romové se ptali:

– Kde je maso?

Ukázal jim to, oni ho vykopali a odnesli.

– Zabil ho Bůh, nikdo jiný! Neuhynulo samo, zabil ho Bůh!

Prase si odnesli, a bylo.

Po nějaké době – možná za den, možná za dva – zase přišli Romové k otci, aby se stal kmotrem jejich dítěte. Otec šel. U nás byl každý s každým příbuzný: kmotři, švagři, příbuzní – pořád to tak fungovalo.

Dřív nebylo rádio, nic nebylo, ale otec krásně zpíval, jako varhany. Když začal, říkalo se: „Když v Novém Lentvarisu zpívá Zialka, je ho slyšet až v Didželiskės.“ Měl silný hlas a znal všechny staré vojenské písně.

Šel tedy ke Gypťanům jako kmotr. Kde se křtilo, nevím. Matka na křest ani nešla. Tam jedli maso, pili pálenku a jedli i naše prase. A přitom říkali: „Zabil ho Bůh!“

Smáli se tomu, hodně se smáli.

Romové měli velké duchny, obrovské přikrývky. A když se někde usadili, zůstali tam klidně i měsíc, tady v křoví.

* * *

Jeden z nejkrásnějších dřevěných domů v Trakai byl obchod židovské manufaktury. Tehdy to byla „wow“ záležitost – plná látek. Nahoře bydlela rodina. Jejich dcery chodily do stejného přípravného kurzu na učitelském ústavu. Byly to židovské dívky. Já bydlel ve městě, ony také, a tak jsme se spřátelili.

Jednou mě velmi rozhodně pozvali: „U nás je Pesach, chceme tě pohostit.“ Já jsem ale byl stydlivý a nevěděl jsem, jak se chovat. Nakonec jsem šel. Viděl jsem vyřezávaný nábytek, pěkně zařízený byt, stůl – pamatuji si – s krásně zahnutými nohami, židle také pěkné, s vysokými opěradly… všechno bylo velmi upravené a krásné. Dokonce mě pohostili macesem, což pro mě bylo velmi zajímavé.

Co mi zůstalo v paměti nejvíc, byla jejich laskavost: „Jsme rádi, že se přátelíš s našimi dcerami, že jsi tak upřímný.“ Pak mě vzala do svého obchodu a řekla, ať si vyberu jakoukoli látku chci – na oblek nebo šaty. Vybral jsem si jednu, ona mi ji ustřihla a později jsem si z ní nechal ušít oblek, který jsem dlouho nosil.

Pak bylo strašně bolestné vidět, když Židy shromažďovali. Jednou jsem šel po ulici a viděl jsem toho židovského muže, u kterého jsem byl hostem, jak s žlutou hvězdou na hrudi zametá ulici. Nesměli chodit po chodníku, jen po silnici. Poznal mě, já jsem k němu chtěl skoro běžet, ale on mi naznačil, abych se nepřibližoval, protože se blížili němečtí vojáci. Jen mu tekly slzy.

* * *

V centru Trakai se nachází hrad na poloostrově. Odtud byla v době nezávislosti postavena lávka do vesnice Varnikai. Na jedné straně mostu je jezero Bernardinai, na druhé Gaivė. Starší obyvatelé toto místo nazývali polsky Przewóz (litovsky Perkėla – „přívoz“); působil tam převozník, který za pár peněz převážel lidi do Trakai a zpět. Za německé okupace tudy byli naposledy přepraveni Židé z Trakai, Lentvaris a Rūdiškės – jejich hromadný hrob je v lese u hřbitova ve Varnikai.

Ve Varnikai žilo mnoho rybářských rodin. Vesnicí se vine dlážděná cesta postavená hrabaty Tiškevičius (brukkas). Piotras, jeden z posledních starých rybářů, znal každý malý vodní název trakaiovských jezer a vyprávěl nespočet příběhů o ostrovech a hloubkách jezer. Bohužel už ho nebylo možné vyfotografovat. Ať je tedy tento text památkou na knížecí poklad potopený v jezerech, který vynesl na povrch delfín – skromnou vzpomínkou na svět plný humoru, který byl pro trakaiovské rybáře typický:

»Mnozí říkali, že truhlu vynesl delfín. To byl poklad Vitautase. Ale to jsou jen řeči! Vyprávělo se, že se objevil delfín a tu truhlu s pokladem vyhodil na hladinu. Poklad byl ukrytý… Za hradem byly schovány knížecí poklady. A delfín je vynesl. A tak začalo bohatství Litvy. Litva byla rozdělena mezi tři syny: knížete Vitautase, Mindaugase a Jogailu. To je dlouhé vyprávění a dlouhý příběh.«

Švagrová Piotra, Bronė, litevská žena ze Semeliškės, pečlivě převzala příběhy své tchyně o trakaiovských jezerech. Jeden z nich říká, že každý rok se musí v jezerech utopit alespoň jeden člověk. Maria byla zbožná, skromná a silná žena. V dětství zažila a oplakala tragédii „Židů“, jak říkala:

»U nás tam, na druhé straně, za jezerem byla vesnice. Lidé vylezli na dub. Vylezli na dub a odtud se dívali, jak se střílí. Svlékali jim i šaty, pokud měli lepší. Tak to bylo – jestli byli zasaženi nebo ne, prostě dávky… a padali do jámy. Byla tam velká jáma. I naši mladí tam museli kopat.

Po pár dnech jsme tam šli, když už bylo ticho, podívat se z dálky. Země ještě sténala. Bylo to slyšet. Pohled byl hrozný.

A děti vedli za ruku, malé andílky, a házeli je živé do jámy. Hrozný pohled, hrozný. Náš otec to nesl velmi těžce. Řekl: „Pomáhal jsem je vychovávat a teď je takhle vidím… své vlastní.“

Byli to Židé z Trakai a Lentvaris. Už nejsou.«

* * *

V Trakai byli přítomni i bezpečnostní pracovníci („bezpeka“). Hledali „nepřátelské živly“ a udržovali politickou kázeň v okrese. Dostali hlášení, že v Onuškisu se v jednom domě scházejí litevští partyzáni. Ozbrojená skupina – důstojníci a milicionáři – vyrazila autem a se zbraněmi směrem na Onuškis.

Ten dům však byl prázdný, nic nenašli. Vraceli se zpět do Trakai, ale za Onuškisem, v lese u cesty, partyzáni nastražili miny. Došlo k výbuchu a zahynulo asi dvacet vojáků, mezi nimi i několik vysokých důstojníků. Zpráva o události se rozšířila po celé Litvě. Uspořádali velký pohřeb a přijelo mnoho hostů i z Vilniusu.

Rozhodli se pohřbít mrtvé v centru města, vedle sochy svatého Jana. Komunisty však nebylo možné pohřbít vedle svatého, a tak se rozhodli sochu svatého Jana odstranit. Hledali mladé lidi, kteří by to udělali. Našli místního mladíka, který v noci sochu tajně odstranil.

Pro věřící obyvatele Trakai to byla velká křivda. Svatý Jan byl symbolem Trakai, jejich ochráncem. Někteří plakali, ale už se nedalo nic dělat, jen se modlili. Ten mladík později z Trakai odešel a jejich dům dodnes stojí prázdný.

Padlé komunistické vojáky pohřbili v centru města, na místě sochy, ale už bez ní. Byla to „bratrská hrobka“ více než deset let. Když se politické poměry uvolnily, ostatky byly přeneseny a znovu pohřbeny na ruském hřbitově.

 

* * *

 

V oblasti Trakai každý zná karaitu přezdívaného Munia (zkratka jména Zigmuntas) a pamatují si zábavnou scénu, kdy jeho klisna táhla Volhu celým městem. Stalo se to tehdy, když mu došel benzín v autě.

Sám Munia upřesňoval, že klisnu přivazoval ke každému svému vozidlu: když ji vedl na pastvu nebo když jel pracovat na vzdálená pole za Trakai – na bývalé karaitské pozemky u jezera Akmena nebo do vesnice Žaizdžiai, odkud pocházela jeho matka. Někdy za ním běželo i hříbě.

Munia dvůr připomíná staré trakaiské časy, kdy téměř každá domácnost měla zahradu, zvířata a těžkou prací pěstovala okurky. I dnes lze ve městě vidět nejednu zahrádku, ale dnes už je spíše koníčkem než nutností.

Munia je poslední Karaita, který žije výhradně ze zemědělství. Kdysi choval i šedesát tři ovcí. Měl koně, krávu, prasata, slepice a obdělával pole. V jeho dvoře v centru starého Trakai nezůstává ani kousek nevyužité půdy. Traktor si koupil teprve před několika lety – do té doby pracoval jen s koňmi.

 

* * *

 

Za Žaizdžiai leží Salkininkai a za nimi Gojus. Salkininkai byla kdysi starověrecká vesnice. Hodně se však změnila po polských přesídlováních a po založení kolchozu nesoucího jméno Tadeusze Kościuszka. Tam, kde kdysi stály domy, jsou dnes pole. Kde byl kolchoz, zůstaly jen ruiny stájí. Po válce vyhořel i dřevěný kostel u starověreckého hřbitova, dnes se toto místo také orá. Člověk má pocit, jako by stál uprostřed světa – jen pole a ticho.

Na těchto polích potkáváme dalšího pracovitého člověka, mnoho mluvícího, ale úsporného v slovech polského hospodáře Mieczysława. Spíše jeho manželka, starověrka Lidija, mluvila – na jejich statku v Gojusu vytvořili skutečný malý ráj. Chovají zvířata, pečlivě obdělávají půdu, mají udržované staré i nové stroje, dokonce natřeli i kameny. Když jsme je navštívili, Mieczysław mlel mouku na elektrickém mlýnu a připravoval se na jarní práce. Všechno působí, jako by to bylo v Boží dlani – promyšlené a harmonické.

– Každý svým jazykem, já svým. On polsky, já rusky. Přesto si rozumíme i z polovičních slov. Umíme spolu i mlčet – já vycítím, co potřebuje, a řeknu mu: „Zmenši hospodářství, bude ti lehčeji.“ A on odpoví: „A co budu dělat, sedět a pít vodku?“ Má rád práci a práce má ráda jeho.

 

* * *

 

Mezi jezery Juodikas a Purvis, za bývalou vesnicí Pauliškės, se vine stará klikatá cesta. V místě, kde tato cesta kříží potok spojující obě jezera, stojí starý vyschlý dub. Místní ho nazývají „Ďáblův dub“, protože se zde lidé prý ztráceli, převracely se vozy a děly se všelijaké čáry a kouzla.

Jeden místní člověk vyprávěl, že zde kdysi pracovali námezdní dělníci z kolchozu. Když se večer vraceli kolem starého dubu domů, viděli, že pod stromem sedí ďáblové a hodují. Proto prosili, aby je pustili domů ještě před půlnocí.

Také se říkalo, že strom je prokletý: otupí i ostří sekery, pokud se ho někdo pokusí pokácet. Jeden místní, Anatolij, vyprávěl, že mladého muže, který chtěl tento dub pokácet, zabil blesk.

Trakajský rybář Janas si z dětství vybavil zvláštní příběh. Jiný rybář se při návratu z bálu ve Šulininkai setkal s jakýmsi pánem a vyměnil s ním cigaretovou krabičku. Ráno zjistil, že místo elegantní krabičky dostal koňské kopyto.

* * *

Při cestě z Rykantai směrem na Vilnius je na rychlostní silnici nemožné přehlédnout velký dub stojící mezi jízdními pruhy. Připomíná to ochranářské snahy z 80. let, kdy byla kvůli zachování tak důležitého objektu, jako je rychlostní silnice, dokonce upravena její šířka.

V témže místě jsou po obou stranách silnice mohylové hroby, a tak člověk při každém průjezdu mimoděk přemýšlí o lidech, kteří zde žili před tisíci lety.

Krátce poté se silnice svažuje dolů, jako by člověk sjížděl do kotliny jezera Didžiulis. Když se otevře výhled, na pravé straně, za jezerem, za poli a zeleným pásem lesa, je vidět věž zámku Lentvaris.

Do jezera Didžiulis vtéká malý potok Saidė. Tam, kde se přes kameny hlučně vlévá do Neris, stojí za to jej navštívit brzy na jaře, když kvetou fialky a leskne se tající led. Tento potok spojuje jezera Didžiulis, Lentvaris, Balčio a Skaistis. Saidė se také nazývá Moluvėnė. Tak se jmenuje i osada na severním břehu Didžiulis. Tam se nachází jedna z památek karaimského dědictví – dobře viditelná budova kenesy z 19. století.

Tuto kenesu nechal na příkaz cara Alexandra I. postavit na pozemku vymezeném karaimské komunitě. Karaimové toto místo nazývají Maliovanka a říkají, že název pochází z polského slova *malować* („malovat“), protože je to malebné a krásné místo. Mezi světovými válkami tyto pozemky ponechaly polské úřady komunitě a často zde pobýval jejich náboženský vůdce Chadži Seraja Chán Šapšal hakam. Kenesa tehdy již nebyla v provozu. On také dal této oblasti karaimské jméno – Kiorklių Sala, tedy „krásná ves“.

O Maliovance nám vyprávěl trakajský karaim Semion – jeden z těch světlých karaimů, kteří v důchodu věnují svůj čas dějinám karaimů, píší básně, hry a vzpomínky. Mezi světovými válkami Semion spolu s dalšími dětmi pořádal poutní pěší výpravy do Maliovanky. Se svou manželkou Liudmilou – původem z Krymu – tvoří jeden z nejkrásnějších párů, které jsme na cestě potkali: vzdělaní, styloví, aktivní a pohostinní.

* * *

Vesnice Keturiasdešimt Totorių (Čtyřicet Tatarů) byla založena za knížete Vytautase podél řeky Vokė jako tatarská osada. Podél této řeky vzniklo takových vesnic více. Všechny je s téměř knižní přesností vyjmenovala místní tatarská žena s výbornou pamětí, Fatima: Mereszlany, Kiszłak, Melechowcy, Kozakłary, Chazbieji, Prudziany nebo Ludwinowo, Afindziewiczy.

Fatima vyprávěla, že se tyto osady dříve nenazývaly vesnicemi, ale polsky „okolica“. To znamená šlechtické sídlo. Tataři zde často zdůrazňují svůj šlechtický původ a erby.

V Keturiasdešimt Totorių stojí mešita, obklopená hřbitovem, který se v tatarštině nazývá mizigər. Toto posvátné místo leží na jednom z nejvyšších kopců v okolí. Každý pátek se zde konají bohoslužby. Když imám zpívá, jako by se zastavil čas a v mešitě je „vůně ráje“. Když člověk vyjde ven do vesnice, má pocit, že vstupuje do ráje: všechny zahrady kvetou, lidé zvou na návštěvu a panuje upřímná harmonie. Ve vesnici se společně slaví muslimské i křesťanské svátky a mluví se všemi jazyky vilniuského regionu.

Záhrobní život zaměstnává mnoho lidí. Podle muslimské víry se osud duše rozhoduje už v hrobě: tehdy přicházejí dva andělé a ptají se člověka na jeho hříchy a dobré skutky. Aminija tyto anděly nazývala „tazatelé“. Říkala, že imám je vidí, ale nesmí o tom nikomu vyprávět. O těchto andělech jí vyprávěla její zesnulá teta, která se jí zjevila ve snu.

* * *

Fatima se narodila v osadě Keturiasdešimt Totorių, její sestra Aisa ve vesnici Afindziewiczy. Dnes z toho zůstala už jen ulice ve městě Grigiškės a několik domů u řeky Vokė. V dětství se rodiny každé léto se vším majetkem a zvířaty stěhovaly kočovným způsobem z Afindziewiczy do Keturiasdešimt Totorių, kde měly malé hospodářství s domem z hlíny a slámy. Dnes obě sestry žijí spolu v dřevěném domě postaveném ještě v sovětském období a dokážou bez přestávky vyprávět o tatarském způsobu života.

[„Tazatelé“ jsou ze záhrobí? Nějaké duchy?] Ano, pravděpodobně. Imám slyší, když přicházejí. Ale imám o tom nikdy nic neřekne.

Také jsem snila o své tetě poté, co zemřela. Říkala: „Přišli ke mně tazatelé a začali se ptát, ale neuměla jsem odpovědět, a jeden z nich vzal něco jako palici a začal mě s tím bít po hlavě, až jsem úplně zapadla do země.“ To se mi zdálo. Pak jsem se probudila a nevím, jak to skončilo, co se tam nakonec stalo.

Aisma į kalną („Půjdeme na horu“), litevská lidová píseň ze Žemaitie, v podání Milda Pieškutė, Julija Vilkaitė, Vilius Marma, Steponas Pilkauskas (2024)