Už jsem dříve psal o jedné provincii středověké Evropy, která byla dost bohatá, dost mocná a dost vzdělaná na to, aby se stala samostatným státem. Byla tomu velmi blízko, ale zanikla právě na vrcholu své prosperity, moci a lesku, když se sloučila se sousedním královstvím, od něhož se chtěla oddělit. Ne, nemluvím o Burgundsku. Mluvím o provincii, která ani nemá vlastní jméno – možná ho nikdy neměla. Já ji nazývám Zemí růží, protože její zakladatel Witiko (1120–1194) měl podle tradice rozdělit své državy mezi svých pět synů, z nichž každý zdědil pětilistou růži rodu v jiné barvě: větev z Hradce ji nesla ve zlaté, třeboňská ve stříbrné, strážská v modré, ústecká v černé a největší a nejmocnější z nich, rožmbersko-krumlovská větev, která nakonec pohltila všechny ostatní, v červené.
Obyvatelé tohoto kraje se dodnes s nostalgií ohlížejí za touto ztracenou velikostí, ačkoli ve skutečnosti nebyla jejich vlastní. Původní obyvatelé byli v roce 1946 násilně vysídleni do Německa a Rakouska. Paměť na tuto minulost přežívá mnoha způsoby, ale nikde tak působivě jako v polovině června, kdy se v Českém Krumlově koná třídenní slavnost Pětilisté růže. V těchto dnech se obyvatelé kraje – i potomci vyhnaných krumlovských rodin, kteří se vracejí – oblékají do středověkých kostýmů a prostřednictvím historických obřadů a slavností znovu prožívají vše, co mohlo být na tom okouzleném světě krásné.
Když přecházíme most přes Vltavu a vstupujeme do města, už k nám přicházejí první středověké postavy.
Nebo spíše: první z nich se už proměnili na parkovišti, kde odložili své dnešní rakouské a německé oděvy a oblékli se do středověkých kostýmů, než se pěšky vydali zpět do města svých předků.
Ve městě se setkávají s českými středověkými postavami — a dokonce i se středověkými Romy. Ti se po roce 1946 usadili v opuštěných domech Krumlova a od té doby se stali hrdými občany města, kteří společně se všemi ostatními slaví své sdílené středověké dědictví.
Jiní přijíždějí na kajacích, vorech nebo tradičních říčních plavidlech a vytahují lodě na břeh u restaurací lemujících břehy Vltavy.
Od časného rána baví davy na hlavním náměstí středověcí hudebníci, kejklíři a umělci. Poté ve tři hodiny odpoledne vychází velký průvod. Hodiny se vine ulicemi města, stoupá k hradu a pokračuje až k pivovaru založenému roku 1560, kde si účastníci mohou odpočinout od úmorného vedra.
Zvolíme si vyhlídkové místo na severozápadním rohu trasy a natáčíme průvod, jak přichází z jihu.
O patnáct minut později se telefon vzdává horka a vypíná se. Chvíli počkám a zkouším to znovu.
Tentokrát vydrží sotva půl minuty. Odložím ho, aby vychladl, a zbytek času věnuji fotografování účastníků jednoho po druhém. Ochotně pózují fotografům. Znovu se potvrzuje jedno staré pozorování: tam, kde se lidé oblékají zvláštním způsobem — ať už do příležitostných kostýmů a krojů jako v Číně, nebo do pečlivě vybíraného každodenního oblečení jako v Íránu — si uvědomují svou vlastní vizuální působivost a neurážejí se ani neprotestují, když si je někdo chce jako součást této podívané zvěčnit na fotografii.
Když se objeví hudebníci, znovu vytahuji telefon, protože tohle se prostě musí natočit. V tu chvíli už jsme také na samém konci průvodu: prostý lid, sluhové, nádeníci a venkované. Drahé oděvy šlechty a měšťanů ustupují jednodušším šatům obyčejných lidí. A i ty se postupně mísí s moderním oblečením, jak se diváci přidávají k závěru průvodu.
V této chvíli už jen ti nejodhodlanější účastníci stoupají v dusném horku nahoru k hradu. Průvod se začíná rozpadat. Mnozí z „středověkých“ postav míří raději do městských pivních zahrádek.
Ve deset hodin večer se vydává poslední pochod s pochodněmi směrem k hradu. Tam krátký ohňostroj oslaví stejně krátký návrat středověku. Uvidíme se tu zase příští rok.
Add comment