Při psaní předchozího příspěvku jsem uvažoval, že bych k popravě Záviše pod hradbami Hluboké použil tuto kliku z hlubockého zámku. Na jedné straně však mniši z Vyššího Brodu zachránili Závišovu hlavu před ponížením stát se potravou havranů; na druhé straně tato klika otevírá dveře k jinému velkolepému příběhu — takovému, který si zaslouží vlastní příspěvek.
V letech 1660–1661 začali rakouští Schwarzenbergové budovat svá česká panství, která z nich do 20. století učinila největší pozemkové vlastníky v zemi — a to na téměř stejném území, jaké kdysi patřilo jejich předchůdcům, největším magnátům Čech, Rožmberkům. Prvním krokem bylo získání města Třeboň, následně koupě Hluboké, kde na nádvoří umístili rodový erb: havrana hodujícího na useknuté hlavě Turka.
V letech 1840–1871 byl zámek jejich potomky postupně přestavěn v romantickém historizujícím stylu a do stěn nádvoří byla zasazena řada středověky inspirovaných reliéfů. Mezi nimi se opět objevuje havran vyrývající Turkovi oko.
Proč dostali Schwarzenbergové tak strašlivý erb?
16. června 1595 se obyvatelé Vídně ve velkém shromáždili na náměstí Am Hof, aby byli svědky velkolepé veřejné popravy. Hrabě Ferdinand von Hardegg byl popraven za to, že vydal pevnost Győr/Raab Osmanům. „Zrádci“ byla nejprve useknuta pravá ruka a teprve poté byl sťat. I to však bylo považováno za císařskou milost, protože původní trest zněl oběšení.
Pevnost Győr byla považována za „klíč k říši“, jeden z hlavních opěrných bodů východního pohraničního systému. Hardegg ji bránil s pěti až šesti tisíci muži proti armádě Koca Sinan paši, čítající více než sto tisíc vojáků, po šedesát jedna dní, od 31. července do 29. září 1594. Pevnost vydal teprve poté, co se dozvěděl, že křesťanská pomocná armáda shromážděná v Szigetközu byla Osmany rozhodně poražena, takže pád pevnosti byl nevyhnutelný. Výměnou získal volný odchod pro svou posádku.
Arcivévoda Matyáš, nově jmenovaný a nezkušený vrchní velitel habsburských armád v Uhrách, nebyl touto výmluvou nijak ohromen. Přestože to byl právě on, kdo במשך šedesát jedna dní nebyl schopen vyslat pomoc pevnosti, od níž se očekávalo, že vydrží jen několik týdnů, potřeboval pro tuto ztrátu obětního beránka, aby nebyla otřesena důvěra říšských stavů v účelné využívání „turecké daně“, kterou platili. Smrt protestantského hraběte nebyla považována za příliš vysokou cenu pro obnovení této důvěry.
Adolf von Schwarzenberg, německý svobodný pán (Freiherr), byl pověřen vedením široce propagovaného tažení k dobytí pevnosti zpět. Již dříve prokázal jak svou katolickou horlivost, tak své vojenské schopnosti ve válkách proti protestantským povstalcům v Nizozemí za Filipa II., stejně jako proti francouzským hugenotům bojujícím proti Katolické lize. Krátce po popravě Hardegga se osvědčil i v Uhrách, když 2. září 1595 dobyl zpět pevnost Ostřihom od Osmanů.
Estergon Kalesi („Pevnost Ostřihom“), osmanská lidová píseň o ztrátě Ostřihomi, zde v anatolské rockové úpravě Barışe Manço (1974).
|
Estergon Kalesi su başı hisar, |
Pevnost Ostřihom, vodní hrad na břehu řeky; |
Úkol znovudobytí Győru byl svěřen společně Schwarzenbergovi a Mikuláši Pálffymu, vrchnímu kapitánovi Horních Uher, kteří působili jako velitelé na stejné úrovni. Společně vymysleli a provedli lest, která přinesla vítězství. Když se dozvěděli, že z Budína směřuje do osmanské posádky v Győru zásobovací konvoj, rychle sestavili vlastní konvoj. Vedli jej maďarští husaři plynně hovořící turecky, kteří v noci 28. března 1598 požádali o naléhavé vpuštění do pevnosti s tvrzením, že jsou pronásledováni gyaury. Osmánští obránci spustili padací most. Jakmile maskovaní husaři vstoupili, vyhodili do povětří Székesfehérvárskou bránu pomocí petardy, čímž umožnili vojskům Mikuláše Pálffyho vpadnout do pevnosti. Zuřivé pouliční boje pokračovaly až do svítání a skončily zničením osmanské posádky.
Franz Hogenberg: Dobytí Győru v roce 1598 (1653)
Znovudobytí Győru zaznělo v celém křesťanském světě téměř stejně silně jako o století později znovudobytí Budína. Konaly se oslavy a děkovné mše, od Nizozemí až po Itálii byly tisknuty letáky a vítězství bylo připomínáno na medailích i v obrazech.
Památeční medaile císaře Rudolfa II. k oslavě znovudobytí Győru, nürnberský medailér Valentin Maler.
Hans von Aachen: Alegorie znovudobytí Győru, 1603–1604 (ze série věnované vítězstvím dlouhé turecké války)
Aby se radostná zpráva dostala i k prostým lidem, vydal císař Rudolf II. 25. dubna císařský patent (veřejný dekret), kterým nařídil, aby byly v celém jeho panství vztyčovány – nebo obnovovány – poutní kříže a boží muka u cest s následujícím nápisem:
|
Sag Gott dem Herrn Lob und Danck |
Chval Pána Boha a děkuj, |
Původní patent hovoří o křížích a kapličkách, které „zkolabovaly nebo byly svrženy zlými lidmi a obrazoborci“, takže jde o výrazně protireformační opatření. Tyto takzvané Raaberkreuze („raabské kříže“, podle Győru) se dodnes v hojném počtu nacházejí po celé Rakousku.
Oba velitelé, Adolf von Schwarzenberg a Miklós Pálffy, byli povýšeni do knížecího stavu. Schwarzenberg však získal ještě něco navíc: nové erbovní znamení zobrazující havrana (Rabe), jak se živí useknutou hlavou poraženého osmanského velitele Győru (Raab). Tento heraldický motiv založený na německé slovní hříčce se objevuje v celém zámku Hluboká, od reliéfů na nádvoří až po kliku u vstupní brány.
A jako by tato už sama o sobě bizarní ikonografie nebyla dost zvláštní, získává ještě poslední — doslova strašidelný — obrat. Stejný havran se objevuje i na dalším schwarzenberském panství: v kostnici cisterciáckého kláštera v Sedlci. Právě král Přemysl Otakar II. sem nechal přivézt vůz hlíny z Golgoty, po čemž se hřbitov stal jedním z nejvyhledávanějších pohřebišť ve střední Evropě. Kolem roku 1870 obsahovala klášterní kostnice přibližně sedmdesát tisíc kostí. Tehdy Schwarzenbergové pověřili řezbáře a tesaře Františka Rinta, aby je uspořádal.
Rint nedokázal odolat imperativu umění. Místo pouhého uspořádání kostí jim vdechl zvláštní nový život a vytvořil řadu mimořádných uměleckých kompozic. Nejznámější je schwarzenberský erb zavěšený nad vchodem, kde havran — nyní již sám přeměněný v kostru — klove do očního důlku lidské lebky, à la recherche du temps perdu.
Add comment