Během posledních patnácti let prošla turecká muzea dramatickou proměnou. Z prašných, provinčních výstavních síní se jedna po druhé stala špičková, elegantně navržená a dobře vybavená prezentační centra 21. století. Na našich nedávných cestách k nim patřilo například muzeum Zeugma v Gaziantepu s římskými mozaikami z údolí Eufratu, muzeum Şanlıurfa věnované Göbeklitepe a dalším lokalitám s příponou „-tepe“, muzeum ve Vanu zaměřené na urartskou kulturu, muzeum v Nikaie se soustředěním na řecké sarkofágy, a řada dalších podobně působivých institucí otevíraných od Istanbulu až k íránské hranici.
V roce 2023 bylo takové moderní muzeum otevřeno také v Erzurumu na severovýchodě Turecka. Jak naznačuje předchozí výčet, turecký stát investuje do výstavby podobných muzeí především tehdy, když mají představovat mimořádně reprezentativní materiál. Co je tedy na Erzurumu tak zvláštního?
Když v roce 2018 začaly práce na nové budově erzurumsého muzea, bylo to především proto, že původní budova byla prohlášena za seismicky nebezpečnou a musela být zbourána. Erzurum je především známé svým seldžuckým dědictvím jako město, které se po vítězství Seldžuků nad Byzantinci v bitvě u Manzikertu roku 1071 stalo první anatolskou metropolí. Toto dědictví však není uchováno především v muzejních předmětech, ale v architektuře 12.–14. století. Nové muzeum bylo záměrně postaveno tak a na takovém místě, aby jeho velká skleněná okna tyto památky neustále rámovala.
Převážnou většinu muzejních exponátů však tvoří keramika a kamenné nástroje z raně bronzové kultury Karaz. A ačkoli tato kultura byla ve své době (cca 3500–2000 př. n. l.) velmi významná a rozšířila se z oblasti dnešního Erzurumu až do jižního Kavkazu a dolů až do dnešního Izraele, je třeba upřímně přiznat, že tyto vitríny samy o sobě příliš neosloví ani běžného návštěvníka, ani úředníka ministerstva odpovědného za přidělování rozvojových prostředků.
Ale když začala výstavba nového muzea, dorazil i „hvězdný exponát“, jako by jen čekal na přidělení důstojného nového domova. V roce 2020 na pastvinách v Ormanlı (Şenkaya) severovýchodně od Erzurumu narazili místní pastevci na kamennou postavu vystupující ze země, která se ukázala být 2 500 let starou antropomorfní stélou: mužskou postavou s širokým pásem, která oběma rukama zvedá pohár k ústům. Nález se stal velkou senzací tureckého tisku a brzy se objevily interpretace odborníků, kteří sochu spojovali se stepními tureckými „kamennými balbaly“ (Taş Baba, kamenné předkové figury) a považovali ji za důkaz rané přítomnosti turkických národů v Anatolii („Kypčakové“, objevilo se i toto dobře známé magické slovo) *.
Mezinárodní vědecká obec tyto interpretace přijala skepticky. Na jedné straně neexistují žádné prameny o přítomnosti Turků v východoasijské stepi před 4.–5. stoletím n. l., tedy zhruba o tisíc let později než je předpokládané datování erzurumsé stély. Na druhé straně jsou podobné stély známy po celé stepi z tisíciletí před příchodem Turků, od Altaje až po východní Evropu. Stavěli je Skythové nad hroby svých vůdců. Jejich charakteristické rysy — pás, často se zavěšenými zbraněmi, a oběma rukama k ústům zvednutý obětní pohár, a ve většině případů i lehce oválný tvar stély — přesně odpovídají erzuruskému exempláři. Jiná věc je, že Turci, kteří na stepi později vystřídali Skythy, začali tento typ stél napodobovat v podobě kamenných „balbalů“ od 6. století n. l. — ale promítat tento pozdní vývoj o tisíce let zpět je jako tvrdit, že římský Pantheon je maďarský, protože jeho sloupy se podobají sloupům Národního muzea v Budapešti.
Skythská pohřební stéla z 6.–5. století př. n. l. v muzeu v Constanțě
Výskyt Skythů v 7.–6. století př. n. l. ve východní Anatolii popisuje Hérodotos, který zaznamenává, že vpadli ze stepí a po dvacet osm let drželi pod svou nadvládou celou Přední Asii, přičemž se střetli i s Egypťany. Nakonec jejich moci v regionu učinil přítrž médský král Kyaxarés, po němž se stáhli zpět do stepí. Tuto událost potvrzují i archeologické nálezy: tisíce charakteristických skytských bronzových hrotů šípů byly nalezeny zapuštěné ve zdech urartských pevností v severovýchodní Anatolii. Údolí řek směřující od dnešní gruzínské hranice k Erzurumu – jak ostatně potvrzuje i naše současná cesta – tvořila snadno průchodné koridory pro kočovné jezdecké národy přicházející z Jižního Kavkazu. Skutečnost, že socha byla nalezena právě v takovém koridoru, naznačuje, že mohla být vztyčena skytskými dobyvateli pro vysoce postaveného vůdce, který zde zemřel – šířka opasku tomu odpovídá.
Muzejní kurátoři se zjevně ocitli ve složité situaci. Na jedné straně kvůli oficiální turecké identitární politice a ministerstvu odpovědnému za rozvojové financování museli zdůraznit turkický původ sochy. Na straně druhé nechtěli před zahraničními kolegy působit zcela nekompetentně. Nakonec proto prezentaci a popisky stély vyřešili pozoruhodně vynalézavým způsobem.
První řádek popisky uvádí, že „erzurumska stéla je členem skupiny v mezinárodní odborné literatuře označované jako ‚turkické kamenné sochy‘“. Poté však text plynule přechází do klidnějších vod: „Nejstarší představitelé mužských postav držících v rukou pohár byli vytvořeni Skythy v 6.–5. století př. n. l. Tyto formy později převzaly středoasijské turkické národy, které je používaly zejména od období Göktürků (6.–8. století n. l.) až do 11.–13. století.“
A nejpozoruhodnější je samotná expozice. Stéla stojí přirozeně v samém středu nového muzea. Dostat se k ní však lze jen klikatou, tlumeně osvětlenou chodbou, kterou uvádí velká fotografie s názvem „Chodba kamenných balbalů“. Snímek zachycuje turkický balbal ze 6. století u Buranské věže v Kyrgyzstánu a slouží jako vizuální most spojující šenkajské hory s tisíce kilometrů vzdálenými turkickými kmenovými oblastmi Střední Asie. Stěny chodby jsou rytmicky lemovány grafickými zobrazeními slavných antropomorfních stél, jako apoštolské sochy v lodi kostela, od Číny po Španělsko – s dominancí stepních turkických kamenných balbalů – a tato linie vede jako naplnění jejich „proroctví“ až k erzurumské stéle stojící v kruhovém svatostánku na konci. Na stěně je také velká mapa zobrazující rozšíření těchto antropomorfních stél: území, které pokrývají, jako by splývalo s jazykovou oblastí Turků a s reálnými či představovanými hranicemi Osmanské říše.
Mozart: Turecký pochod. V podání osmanské vojenské kapely Mehteran
Instalace nic výslovně netvrdí, a tím každému naznačuje to, čemu už tak jako tak inklinuje věřit: že erzurumská stéla a turecké kamenné balbaly patří do rozsáhlého prostorově-časového kontextu sahajícího od 4. tisíciletí př. n. l. až do 14. století n. l. a od Číny po Hispánii; nebo že kdokoli v Eurasii, kdo kdy vztyčil kámen a vytesal do něj obličej s očima a ústy, byl tudíž Turk — nebo dokonce Kipčak. Známý vzorec.
Pokud lze rozšířit budoucnost, lze rozšířit i minulost. Vědomě předem zbudovaný pamětní geoglyf k tisíciletému výročí bitvy u Manzikertu (1071).
Add comment