„Když naši slavní a proslulí předkové, ó cháne, poprvé vstoupili na tuto zemi, kde si časem získali velké a obávané jméno, zvolali: ‚Kara bak!‘ — ‚Podívejte, tam je sníh!‘ Od té doby se tato země nazývá Karabach. Její dřívější jméno bylo Sjunik. Věz totiž, cháne, že naše vlast je velmi starobylá a slavná. Karaulové, temní duchové, žijí v našich horách a střeží nesmírné poklady. V našich lesích jsou posvátné kameny a ze země vyvěrají svaté prameny. Máme všechno. Projdi se městem, rozhlédni se — pracuje tu někdo? Téměř nikdo! Je někdo smutný? Nikdo! Je někdo střízlivý? Nikdo! Zůstaneš jen v úžasu, můj mladý pane!“
A skutečně jsem zůstal v úžasu nad tím, jací skvělí lháři tito lidé jsou. Neexistuje příběh, který by si nevymysleli k oslavě své vlasti. Ještě včera se mě jeden statný Armén snažil přesvědčit, že křesťanský kostel Maras v Šuše je starý pět tisíc let.
Šuša je městem zázraků. Byla postavena v horách, ve výšce pěti tisíc metrů, obklopená lesy a řekami. Arméni a muslimové zde žijí bok po boku v míru. Po staletí byla mostem mezi kavkazskými zeměmi, Persií a Tureckem. Místní obyvatelé se svou půvabně dětskou nadsázkou někdy nazývají své malé hliněné domky paláci. Tito lidé se nikdy neunaví sedět na schodech před svými dveřmi, kouřit dýmku a znovu a znovu si vyprávět, kolikrát karabašští generálové zachránili Ruské impérium i samotného cara a jak strašný osud by je čekal, kdyby svou obranu svěřili někomu jinému.“
Kurban Said: Ali a Nino, 1938
(Ázerbájdžánský román napsaný v pařížském exilu vypráví o Šuše před rokem 1914)
Pozdě odpoledne přijíždíme do Šuši — Şuşa v ázerbájdžánštině, Shushi v arménštině. Hliněné domky už dávno zmizely; na jejich místě dnes stojí sovětské panelové domy. Mnohé z paláců — dvoupatrových kamenných domů z tesaného kamene z 18. a 19. století — však ve starém městě stále stojí. Všechny mají společné to, že zůstaly částečně nebo zcela bez střechy, vyhořelé a opuštěné.
Když stoupáme po strmých ulicích, chápeme, proč byla Šuša během karabašské války klíčem ke Stepanakertu; proč zde ázerbájdžánské dělostřelectvo odolávalo i tehdy, když arménská armáda v únoru 1992 vstoupila do sousedního Chodžaly, odřízla je od letiště a zmasakrovala ázerbájdžánské obyvatelstvo této osady; a proč se arménské velení ve Stepanakertu rozhodlo za cenu obrovských ztrát na životech a rozsáhlého ničení oblehnout a dobýt horské město 8.–9. května, na Den vítězství, který jim přinesl také vítězství nad Karabachem. Z pozůstatků městských hradeb hledíme do hloubky pod sebou. Šest set metrů pod námi, jen několik kilometrů daleko, leží hlavní město Karabachu, které ázerbájdžánské dělostřelectvo od 10. ledna po dobu čtyř měsíců bombardovalo, téměř všechny domy proměnilo v trosky a zabilo dva tisíce civilistů.
Zkázu Šuši nezpůsobil ani tak samotný krátký obléhací boj, jako spíše arménští civilisté, kteří po příchodu armády vstoupili do města, vyplenili a zapálili domy uprchlých ázerbájdžánských obyvatel. Nebyla to však první zkáza Šuši v tomto století. Po první světové válce, během územního konfliktu mezi krátce nezávislými státy Arménií a Ázerbájdžánem, na konci března 1920 ázerbájdžánská armáda a ázerbájdžánští obyvatelé Šuši během čtyř dnů zmasakrovali arménské obyvatelstvo města a zničili arménskou čtvrť. Ze sedmnácti kostelů, které opěvuje Kurban Said, přežily pouze dva; zbavené svých věřících přečkaly sovětskou éru poté, co byly přeměněny na sklady. Ze čtyřiceti pěti tisíc obyvatel před válkou jich zůstalo pouze pět tisíc. Když o deset let později projížděl Kavkazem Osip Mandelštam, mohl ještě v roce 1931 napsat:
|
…Так, в Нагорном Карабахе, |
...A v Náhorním Karabachu, |
Šuša, ruiny arménské čtvrti, kolem roku 1920.
Dnes je situace obrácená. Arménská katedrála byla obnovena, stejně jako několik domů v jejím okolí. Právě zde žijí dnešní čtyři tisíce obyvatel města, které mělo před rokem 1992 patnáct tisíc obyvatel — převážně Arménů, kteří uprchli z Ázerbájdžánu. Dnes je ázerbájdžánská čtvrť mrtvá.
Když odbočíme směrem k bývalému tržišti, máme pocit, jako bychom opustili město. Asfalt mizí a my se brodíme blátem mezi hlubokými kalužemi tajícího sněhu. Okna panelových domů černě a prázdně zívají. Ze sovětského kulturního domu zůstalo jen průčelí se štítem ve stalinském barokním stylu. Na konci náměstí stále stojí Horní mešita, postavená roku 1787. Před ní černá deska v arménštině a angličtině oznamuje, že je pod státní ochranou. Na rozdíl od arménského hřbitova v Džulfě nebyl malý ázerbájdžánský hřbitov v její zahradě skutečně zpustošen. Státní ochrana však nechrání před časem, který pomalu ničí mozaikovou výzdobu minaretů, oblouky mešity a její cihlové průčelí. Na fotografiích z roku 2007 ještě střecha nad minarety stála; dnes na jejím místě vidíme jen podivnou konstrukci, která pravděpodobně sloužila k odstranění střechy poté, co se stala nebezpečně nestabilní.
Šuša, Horní mešita, 1988.
Níže pod tržištěm, za bývalým kulturním domem, stojí Dolní mešita, postavená roku 1874, v podobném stavu. Na jejím nádvoří si hrají děti. Když si nás všimnou, zcela přirozeně nás přijmou do své důvěry a ukazují nám svou sbírku zbraní, které nasbíraly pod okolními troskami. „Ázerbájdžánské. Všechny tu zanechali Ázerbájdžánci.“ „A kam odešli?“ „Vrátili se do Ázerbájdžánu.“ „A vy jste přišli odtamtud?“ „Samozřejmě že ne. My jsme odtud, ze Şuşy. Nejsme bezhenci, uprchlíci!“
Ukazují nám tajné průchody vedoucí do minaretů a na vrcholy kupolí. Při pohledu zdola jsou oblouky stavby stále neporušené, ale shora je vidět, že mezi kupolemi bez střechy už rostou mladé stromky, které časem roztrhnou cihlové klenby.
Naši průvodci se k nám přidávají a trvají na tom, že nám musí ukázat všechno. „Tohle byly perské domy.“ „Ne ázerbájdžánské?“ „Ne, ne. Tam bydleli Ázerbájdžánci. Tady byli Peršané.“ „A co se s nimi stalo?“ „Také odešli.“ „A tady bylo vězení,“ říkají a ukazují na zřícený sklep kulturního domu. Neptáme se, kdo koho tam věznil.
Když se vracíme po hlavní ulici, řídíme se radou Mustafy Aghy a sledujeme, zda někdo pracuje. S potěšením zjišťujeme, že téměř každý vchod žije nějakou činností: někdo nakládá osla, někdo krájí maso, šije nebo vyrábí tašky. Fotograf ve svém ateliéru zachycuje, jaké to bylo v době, kdy v Şuşe Arméni a muslimové žili bok po boku v míru.
„— Ó, cháne,” řekl Mustafa Aga, „vaši předkové vedli války, ale vy jste seděl v Domě moudrosti a stal jste se vzdělaným člověkem. Slyšel jste tedy o slávě umění. Peršané jsou hrdí na Saádího, Háfize a Firdausího, Rusové na Puškina a na dalekém Západě žil básník jménem Goethe, který napsal báseň o ďáblu.
„— Pocházeli i tito básníci všichni z Karabachu?” — zeptal jsem se.
„— Ne, vznešený pane, ale naši básníci jsou lepší, i když nejsou ochotni uvěznit svá slova do vězení mrtvých písmen. Jsou příliš hrdí na to, aby své básně zapisovali — zpívají je.”
Qubanın ağ alması (Bílé jablko z Quby), v modu mughamu Bayati Shiraz, zpívá Miralan Miralanov. Z CD Ázerbájdžánské milostné písně. Karabach, a zejména Şuşa, byly považovány za centrum tradiční ázerbájdžánské hudby mugham.
Add comment