Otroci Boží

Když cestovatel míří z Arménie do Karabachu nebo Íránu, vstupuje do provincie Sjunik, která se jako dlouhý koridor táhne až k perské hranici, a před ním se jako zeď tyčí třítisícové pohoří Zangezur.   Zde na 2347 metrů vysokém průsmyku Vorotan zastavily v listopadu 1920 jednotky generálů Andranika a Nzhdeha bolševiky. Osm měsíců zde bránily hranici poslední bašty arménské nezávislosti, Horské republiky Arménie. Tudy po půl století procházela hranice zangezurského uyezdu, který Stalin později rozdělil mezi Arménii a Ázerbájdžán poté, co jeho západní část „vyčistily“ Andranikovy jednotky od muslimského obyvatelstva. Po válce o Karabach je i východní část pod arménskou kontrolou a muslimové, kteří odtud v roce 1919 uprchli, dnes žijí v uprchlických osadách u Baku.

Za průsmykem Vorotan pramení řeka, kterou obyvatelé Zangezuru nazývali podle jazyka Vorotan, Bazarčaj nebo Bargušad – persky „široká země“. Řeka, která protéká Sjunikem a Karabachem a vlévá se do Araksu na íránské hranici, byla od roku 1954 regulována výstavbou vorotanské kaskády. Ta byla dokončena v roce 1989, snížila potřebu dovozu ropy v Arménii o polovinu a skládá se ze tří vodních elektráren a pěti přehrad. První z nich, hned za průsmykem Vorotan, je přehrada Spandaryan, která je sice jen sedm kilometrů dlouhá a tři kilometry široká, ale dosahuje hloubky 73 metrů. Řeka Vorotan, zde nahoře ještě tenký potok, kdysi tekla v neuvěřitelně hlubokém údolí.

 Dnes z údolí vystupuje už jen jeho nejvyšší část. Kopec, na jehož vrcholu až dolů k břehu jezera stojí staré náhrobky jako zapomenutí vojáci. Všechny hledí k jezeru, jako by čekaly na rozkaz, který už nikdy nezazní. Na hrobech se jako po divoké louce vinou kamenné květy, stromy života a hvězdicovité plody. Chybí jen jeden motiv: kříž. Přitom lidé, kteří je postavili, museli být hluboce věřící. Téměř na každém hrobě začíná stejná formule uvádějící jméno zesnulého – od 40. let 19. století ve staroslověnštině a od 20. let 20. století stále častěji v ruštině: Здѣсь пакоитсѧ тела раба Божіѧ…, „Zde spočívá tělo otroku Božího…”

Co asi byla tato staroslověnsky psaná vesnice zde v odlehlé arménsko-tatarské oblasti? Spandaryan, podle něhož je pojmenována přehrada, leží patnáct kilometrů odsud, kde dnes stojí už jen hráz. Další tři blízké vesnice—Sarnakunk, Tsghuk a Gorayk—leží všechny mimo okraj údolí, takže jejich hřbitov se zde nemohl nacházet. Obracím se proto na přísně tajný Атлас офицера z roku 1947, sovětský vojenský atlas zakoupený na bleším trhu ve Lvově. Ačkoli obsahuje jen maloměřítkovou mapu Kavkazu, který nebyl na počátku studené války považován za hlavní operační prostor, přesto zde zaznamenává dnes již neexistující osadu: Базарчай.

A obelisk na vrcholu kopce u břehu jezera, na jehož zadní straně je vytesán letopočet ԿԱՌՈՒՑՎԵԼԷ 1968, karrutsvele 1968, „postaveno 1968“, hlásá ve svém nápisu otočeném k jezeru:

ՀԱՎԵՐԺ ՓԱՌՔ
ՀԱՅՐԵՆԱԿԱՆ ՊԱՏԵՐԱԶՄՈՒՄ ԶՈՀՎԱԾ
ԲԱԶԱՐՉԱՅ ԳՅՈՒՂԻ ՌԱԶՄԻԿՆԵՐԻՆ

Haverž p’arrk’
Hayrenakan Paterazmum zohvats
Bazarch’ay gyughi rrazmiknerin

„Věčná sláva
padlým ve Velké vlastenecké válce
vojákům vesnice Bazarchay.“

Název vesnice Bazarchay se shoduje s ázerbájdžánsko-tureckým pojmenováním řeky Vorotan, které by se na první pohled dalo přeložit jako „tržní řeka“. Přípona chay však v tomto případě neznamená „řeka“, jak je tomu v jiných tureckých geografických názvech, ale „čaj“. Vesnice byla totiž centrem obchodu s čajem v jižním Kavkaze, odtud název „čajový trh“. Čaj se sem vozil z Gruzie a poté se dále distribuoval muslimskému obyvatelstvu, které silný nálev používalo jako lék proti bolesti, a dokonce jako omamnou látku. Obchod organizovala ta etnická skupina, která měla malé komunity rozeseté od Gruzie přes arménská území až po Karabach: ruskojazyční molokáni.

Ruské prameny zmiňují molokány již od 15. století. Označují se jako „duchovní křesťané“, hlásí návrat k učení rané církve a přímý osobní vztah k Bohu. Ve společnosti, kde je každý od panovníka dolů poddaný, usilují o svobodu tím, že se staví mimo tuto hierarchii a považují se přímo za „otroky Boží“. Odmítají řadu předpisů pravoslavné církve, zprostředkující roli duchovenstva, ikony i zobrazování kříže. Jejich název pochází z ruského молоко („mléko“) a znamená „pijáci mléka“, protože v období půstu—kdy pravoslavná církev zakazuje i mléčné výrobky—se zdržovali pouze masa. Pro svůj disciplinovaný komunitní život a pracovní etiku bývají nazýváni „protestanty Východu“. Před pronásledováním ze strany ruské státní církve ustupovali do okrajových oblastí říše, což stát i podporoval, protože tak hráli významnou roli při osidlování nových území. Od roku 1825 jich více než sto tisíc odešlo na Kavkaz. Jejich dějiny podrobně popisuje N. B. Breyfogle v knize Heretics and Colonizers: Forging Russia’s Empire in the South Caucasus (2005).

Molokánští osadníci na mughanské stepi na Kavkaze. Fotografie Sergeje Prokudina-Gorského (1905–1915), Library of Congress.

V Zangezuru—v Bazarchayi i v sousední vesnici Borisovka (dnes Tsghuk)—stejně jako v Karabachu a v Karsu, který do roku 1917 patřil Ruské říši, se usadila charismatická „skákající“ větev molokánů (прыгуны). Na svých shromážděních nadšeně oslavovali Ducha svatého zpěvem a tancem. Skupina asi pěti set osob, která roku 1902 emigrovala z Karsu do Ameriky, osídlila „Russian Hill“ v San Franciscu, kde se s nimi v roce 1937 setkali i Ilf a Petrov, jak popisují ve své cestopisné knize. O molokánech z oblasti Karsu natočil Murat Saraçoğlu v roce 2009 úspěšný film a o rok dříve Yalçın Yelence dokument, který pomáhá představit si život v údolí Bazarchay.

Historii bazarchayských molokánů shrnul Hamlet Mirzoyan v čísle 2012/8 časopisu Noev Kovcheg (Noemova archa). Jeho hlavním zdrojem byl rukopisný sešit V. N. Telegina s názvem Dějiny našich předků, napsaný kolem roku 1910 a zveřejněný v přepisu na webu molokans.ru. Podle něj přišel první molokánský osadník Gurej Petrovič Petrov roku 1831 s manželkou z Tambova, tradičního centra molokánů. V roce 1836 dorazily další rodiny z karabašských vesnic Dudakči a Aladin a roku 1877 padesát rodin z Karabachu z vesnice Bolludzha.

Ghevont Alishan (1820–1901), benediktinský mechitaristický mnich a etnograf působící v Benátkách, který v roce 1893 vydal podrobný popis „Sisakanu“, dnešní provincie Sjunik, uvádí, že zdejší molokáni byli pracovití a dobře situovaní. Každý dům byl z kamene, každá rodina vlastnila alespoň padesát krav, čtyři až pět mul a sto ovcí, a navíc chovali pstruhy v nádržích podél řeky. Jejich voli byli dobře živení a vozy obrovské. Podle sčítání z roku 1886 žilo v 78 kvalitně postavených domech 469 obyvatel – 241 mužů a 228 žen – bez započtení dětí mladších deseti let. Chléb si na rozdíl od okolních vesnic nepekli v kavkazském toniru, ale v ruských pecích. Kvůli silným horským větrům od průsmyku měli jejich okna malá a orientovaná na východ.

Americký cestovatel George Kennan procházel Kavkazem v 70. letech 19. století. Tehdy sestavil (nikoli z vlastních, ale z místně zakoupených fotografií, mimo jiné snímků Dmitrije Jermakova) sbírku uchovávanou v New York Public Library s názvem Caucasus: An Album of Photographs, kde najdeme tři snímky kavkazských molokanů. První je možná Jermakova, druhá a třetí jistě.

Nápis na hrobě v popředí vpravo zní: „1878 г. 12 апреля. Zde odpočívá tělo trpícího Davida Jevsejeviče. Trpěl 50 let pro Ducha svatého. Zemřel z Boží vůle. Dožil se 70 let.” Telegin o něm ve svém rukopisném sešitě píše: „David Jevsejevič, náš slavný duchovní vůdce… byl nadprůměrně vysoký a mužné postavy. Nosil šedý plnovous, podobný Davidu králi, jak je zobrazován v žalmech. Nikdy nezvyšoval hlas a nevyznačoval se mnohomluvností. Nosil jednoduchý modrý kabát a obyčejný klobouk. … Na shromážděních četl jen Bibli a žalmy a modlil se, ale nikdy ‚neskákal‘ ani neprorokoval. … Lidé si ho vážili a milovali především pro jeho dobrotu.”

V červenci 1921, když bolševici překročili průsmyk Vorotan, přijali molokáni z Bazarchaye vojáky chlebem a solí a mnoho mladých mužů se k nim přidalo v boji proti ustupujícím arménským jednotkám generála Nzhdeha směřujícím do Persie. V následujících letech pak molokáni obdrželi „odměnu“, která Armény postihla jako trest. Jejich vůdci byli zatčeni, modlitebny zbořeny a kameny rozneseny. V době stalinského teroru byla část komunity deportována na Sibiř, mnozí se vzdali víry nebo uprchli do Ruska. Na jejich místo přišli jiní: náhrobky na hřbitově se od 60. let postupně začaly psát arménsky. Poslední molokánská žena zemřela v Bazarchayi v roce 1978, dva roky před zatopením vesnice. Na jejím pohřbu pronesl její synovec, podplukovník Michail Serafimovič Begas, žijící ve Vinnycji na Ukrajině, rozlučnou řeč nejen nad ní, ale nad celou molokánskou komunitou: „Hle, přicházejí dny, praví Hospodin, kdy pošlu na tuto zemi hlad; ne hlad po chlebu a ne žízeň po vodě, ale po slyšení slova Hospodinova.” (Am 8,11)

Pirosmani: Zpívající molokáni, Tiflis, cca 1910

George Gurdjieff (1866–1949), arménsko-řecko-ruský sběratel lidové hudby, skladatel a filozof: Molokánské písně. Hraje na klavír Thomas de Hartmann