Volání bažin

Nemyslím si, že by bylo mnoho lidí, kteří neznají neoficiální hymnu československého národa v podání jejich oslavované hvězdy Ivana Mládka, který sám tuto píseň takto označil. Pro ně ji zde zveřejňuji také ve videu, s přepisem a překladem.

Píseň je velice československá v tom smyslu, že pro Pražany už vzdálený moravský, ba dokonce slovenský kraj – pohraniční městečko Vizovice, sídlo továrny na slivovici Rudolf Jelínek – skrývá možnost takových exotických dobrodružství. Do českého textu se mísí moravská a slovenská, ba dokonce maďarská romská nářeční slova – například lóvé („peníze“) –, čímž vzniká dojem, že se příběh odehrává někde na okraji známého světa.

Ivan Mládek v několika rozhovorech vyprávěl, že na podzim roku 1977 vystupovali ve Zlíně – tehdy v Gottwaldově. Po koncertu za nimi v hotelu Moskva přišel místní muzikant a vtipálek Zdeněk Navrátil, známý pod přezdívkou Kňučík, a uzavřel s nimi následující sázku:

„Když napíšeš písničku o Jožinovi z bažin, dostaneš demižon slivovice.“

Mládek sázku přijal.

Jožin byl původně místní exhibicionista, který strašil dělnice v místní obuvnické továrně. Teprve Mládek jeho postavu proměnil v provinčního bažinného draka, kterého socialistický pražský svatý Jiří porazí nikoli svatým kopím, ale pomocí zemědělského letadla.

Mládek později vyprávěl, že skutečně dostal demižon vizovické slivovice. A dokonce když se píseň v roce 2000 stala memem po celé střední a východní Evropě, přivezl sám Kňučíkovi jeden demižon. A když Metallica zahrála tuto píseň na svém pražském koncertu v dubnu 2018, Mládek zvlášť pochválil jejich českou výslovnost.

Možná není náhoda, že krásně ilustrovaná dětská kniha s názvem Volání bažin, připomínající název písně, se v Českém Krumlově dá koupit nikoli v češtině (Volání bažin), ale ve slovenštině (Volanie močiara).

„Musíme se podobat těm, které milujeme?“

Tento příběh má zcela jiný tón než jak Mládkova píseň, tak i nedávno slyšená estonská píseň Volání močálu. Zde jde o malého Jožina – v knize Borise –, kterého bezdětní rodiče najdou na okraji bažiny s žábrami a šupinami a vychovávají ho s velkou láskou jako vlastního syna. Když ho však zavolá bažina, vrátí se tam, aby našel své kořeny. Nakonec si ale uvědomí, že domov není tam, kde žijí bytosti jako on, nýbrž tam, kde ho mají rádi a kde může svou lásku opětovat.

„Když ho jeho rodiče našli, neměli žádné dítě. Byli velmi nešťastní, protože jim lékaři řekli, že nemohou mít vlastní. Proto když jednoho dne uviděli u bažiny malé dítě, měli pocit, že dostali dar z nebe. Ani si nevšimli, že chlapeček má žábry jako ryby [přesněji jako axolotl], a nevěděli, zda ho někdo opustil, nebo zda ztratil své rodiče. Na tom nezáleželo. Oni ho našli a dali mu jméno Boris.“

„Boris rostl a rostl. Nevadilo, že jeho oči byly mnohem větší než oči ostatních dětí. Hrál si, jedl a smál se jako kdokoli jiný. Naučil se jezdit na kole a lézt po stromech stejně jako jeho kamarádi. Začal chodit do školy a učit se užitečné věci i věci méně užitečné.“

„Čas plynul. Můžeme říci, že to byla šťastná léta, nebo alespoň nebyla nešťastná.“

„Jednoho dne se stalo něco neobvyklého. Zvedl se vítr a proud vzduchu s sebou přinesl zvláštní pach bažiny. Mohli bychom si myslet, že chlapec už tuto vůni zapomněl a že mu byla neznámá. Ale ne! Byla to známá vůně, hluboko ukrytá na dně jeho vzpomínek. Pocházela z doby, kdy byl ještě malý. Vůně bažiny, vzpomněl si.
Boris začal přemýšlet, co by se stalo, kdyby tehdy zůstal v bažině.
– Mami, proč jste si mě vzali k sobě?
– Protože jsme tě milovali.
– Ale proč jste mě nenechali tam, kde jsem byl?
– Protože to bylo nebezpečné, mohl jsi zemřít – odpověděl jeho otec.“

„V hlavě malého chlapce vířilo mnoho otázek. Byl šťastný a vděčný za to, co měl. Ale ty myšlenky byly vtíravé. Nemohl spát; uprostřed noci se probudil s pocitem, že nemůže dýchat. Chtěl se napít. Měl neustále velkou žízeň.“

„Jednoho rána Boris opustil dům a vydal se na cestu. Šel a šel, až nakonec ucítil, že má mokré nohy. Uvědomil si, že dorazil k bažině. Dovedla ho tam známá vůně.“

„Boris byl přesvědčený, že až do této chvíle žil život někoho jiného. Život, který mu nepatřil. Byl v něm cizincem. Vždyť jeho světem byla bažina. Vůně, kterou vdechoval, byla nádherná vůně bažiny. Musel žít mezi těmi, kteří měli stejné žábry jako on.
Boris netušil, že může existovat někdo jemu podobný. Zjistil, že v bažině žije mnoho takových jako on: s žábrami a velkýma očima. Bylo nádherné poznání, že se jim líbí stejné věci! Sladká byla radost, když se spolu smáli – smíchem, jaký Boris dříve nikdy nepoznal. Ano, našel svou pravou rodinu.“